Ročník 11 (2010)

Pražský Archeologický ústav patřil v roce 1953 k zakládajícím institucím tehdy vznikající ČSAV. Jeho historie je však mnohem starší. Přímým předchůdcem současného ústavu byl Státní archeologický ústav založený v roce 1919 – právě z jeho dědictví pocházejí i některé specifické úkoly dnešní vědecké instituce. Loňskému výročí 90 let existence ústavu je věnován následující článek, jeho současné odborné aktivity ilustrují další příspěvky tohoto čísla časopisu.

Přes zakořeněnou nevíru v existenci paleolitu na našem území se postupně hranice poznání o tomto období posouvaly až k současnému stavu, který si nezadá s evropskou úrovní výzkumu nejstarších dějin lidstva. Klíčovou úlohu v tomto procesu sehrál Jan Fridrich (1938-2007), zakladatel moderně pojatého výzkumu paleolitu v Čechách. Především na jeho odkaz navazuje následující článek, který se snaží shrnout dosavadní sumu vědění o nejstarším úseku lidských dějin na našem území.

„…from a genomic perspective, we are all Africans, either living in Africa or in quite recent exile outside Africa“

Klima je nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím charakter a změny přírodního prostředí; poznání jeho průběhu v minulosti hraje proto důležitou roli při rekonstrukci vývoje lidské společnosti. Studiu minulého klimatu se věnuje mnoho vědních oborů, avšak jejich výsledky jsou přes obrovské vynaložené úsilí stále spíše neuspokojivé. Hlavními příčinami tohoto stavu jsou složitost klimatického systému jako takového, krátká historie přímých měření počasí, nejednoznačný výklad a časový dosah psaných pramenů, regionalita klimatu, různá a často protichůdně vypovídající schopnost tzv. proxy dat (tj. údajů, které nějakým způsobem nepřímo dorážejí minulé teploty a srážky) a potíže s jejich přesnějším datováním.

V souvislosti s těžbou písku byl v průběhu posledních deseti let systematicky sledován výrazný mnohahektarový krajinný transekt u obce Vlíněves, okr. Mělník. Bylo zde dokumentováno pravěké osídlení časově spadající od období počátku eneolitu po dobu stěhování národů. Diskuse umístění pohřebních a sídelních areálů ukazuje, že pro umístění pohřebišť byl určující především pohledový horizont ve vztahu k sídelnímu areálu. Poloha pohřebišť též může indikovat charakter krajiny.

Bezmála před sto lety se zrodila převratná metoda umožňující systematický výzkum dějin vegetace – pylová analýza. Bylo to v roce 1916, kdy švédský přírodovědec Ernst Jakob Lennart von Post (1884-1951) publikoval první pylový diagram.

Dům jako objekt trvalého a dlouhodobého charakteru se objevuje v neolitu v souvislosti se změnou životního stylu populací spojených s počátky zemědělství. Nejen tato změna v subsistenční strategii je důsledkem přeměn i v oblasti sídlení, sídelních struktur a využívání krajiny. Z předchozího období známe sice ne příliš četné doklady sídlišť a tábořišť, jejich charakter je ale spíše sezónní a zřejmě i čistě utilitární. O domu ve smyslu vymezení symbolického a sakrálního prostoru lze tedy hovořit až s počátky neolitu.

Dosavadní znalosti o chovu a lovu zvířat v lengyelském období a eneolitu (tj. období v rozmezí max. 4700 BC až 2200 BC) vycházely často, podobně jako v jiných fázích pravěku v ČR, z výpovědi izolovaných rozborů osteologických souborů, z logických předpokladů a přebírání poznatků z okolních států.

Katastr Tišic se vyznačuje vysokou koncentrací pravěkých a raně středověkých nálezů, objevovaných už od předválečného období. Příznivá poloha v údolí středního Labe, sousedství výrazného vodního toku i záštita protáhlého Turbovického hřbetu byly patrně příčinou takřka nepřetržitého osídlení lokality, a to minimálně od neolitu.

Stolová hora Vladař (693 m n. m.) je dominantou Žlutické vrchoviny v západních Čechách (obr. 1). Již Václav Hájek z Libočan zmiňuje ve své kronice rozsáhlé opevnění, které Vladař obklopuje. Ve druhé polovině 19. století byla lokalita zařazena mezi významná pravěká hradiště. Přesto dlouho unikala bližší pozornosti archeologů a nedělala se zde žádná systematická dokumentace. Hradiště zato bylo opakovaně poškozováno nelegálními uživateli detektorů kovů. Nová etapa poznávání Vladaře nastala až v roce 2002.

Soubory artefaktů, o nichž předpokládáme, že byly záměrně uloženy ve stejný okamžik na jedno místo, nazýváme depoty. Vyskytují se ve všech pravěkých obdobích, nicméně doba bronzová je vývojovou etapou, kdy byl tento fenomén rozšířen nejvíce, a to zejména v případě souborů artefaktů kovových.

S vývojem bádání v archeologii se stále více projevuje potřeba zkoumat nejen samotné archeologické lokality, ale také prostředí, v němž se lidská sídla a lidská kultura obecně vyvíjely. Kulturní krajina je lidský artefakt a zároveň prostor, formující člověka a usměrňující jeho aktivity. Stejnou měrou, jakou lid měnili přírodní prostředí, nutilo je prostředí měnit strategie chování i obživy. Nevíme-li, jak vypadala pravěká kulturní krajina a jaké byly lidské zásahy, které ji vytvářely a udržovaly, sotva můžeme něco soudit o lidech v ní (Sádlo a kol. 2005, 15).

Po vítězné bitvě v Teutoburském lese v roce 9, v níž porazil tři římské legie, nařídil cheruský kníže Arminius utnout římskému vojevůdci Varovi hlavu a tuto nejcennější trofej zaslat markomanskému králi Marobudovi do Boiohaema. Ten však dar nepřijal a hlavu poraženého legáta zaslal do Říma císaři Augustovi k důstojnému pochování (např. Velleius Paterculus II, 119, 5).

Experimentování s nejrůznějšími textilními technikami je velmi častou náplní činnosti středisek experimentální archeologie, kde má obvykle didaktické využití. Velmi úzce je však svázáno s bádáním o historickém vývoji textilní produkce a s průzkumem dochovaných textilních archeologických nálezů, protože dobrá znalost dobových textilních technik a vlastní praktická zkušenost s nimi je pro pochopení principů a fyzické i časové náročnosti jednotlivých etap textilní výroby nepostradatelná. Proto jsme se rozhodly v praxi vyzkoušet zhotovení tkaniny s velmi složitou tkalcovskou vazbou, jejíž doklady jsou v evropských pravěkých nálezech celkem hojné a jejíž pochopení může pomoci k poznání úrovně a vyspělosti tehdejšího textilnictví.

Podľa T. S. Kuhna (1992) jestvuje v každom vednom obore súhrn istých základných domnienok, predpokladov a predstáv určitej skupiny vedcov, ktoré sa nazývajú paradigmy. Na tieto paradigmy sa viažu metodické pravidlá riešenia, intuitívne postoje a hodnotenia problémov. Premena alebo zmena vedeckého paradigmatu prebieha zvratmi, ktoré T. S. Kuhn pomenoval ako vedecké revolúcie. K zvratom dochádza po určitej dobe tak, že sa dovtedajšie paradigma „vyčerpá“ a nastane obdobie, keď už nevyhovuje pri riešení niektorých otázok vo vede – tieto nevyhovujúce odpovede T. S. Kuhn označuje ako anomálie. Pokiaľ sa nahromadí mnoho anomálií, dochádza k hľadaniu nového paradigmatu.

Současná archeologie se často zabývá otázkami zániku sídlištních objektů, resp. jejich proměny v archeologický pramen. Využívá k tomu jak vlastní terénní pozorování a analytické postupy, tak metody přírodovědných oborů.

Geografické informační systémy (GIS) nabízejí řadu možností využití při zpracování dlouholetých archeologických výzkumů. Jejich potenciál lze ilustrovat na výzkumu raně středověkého hradiště v Libici nad Cidlinou. Základem informačního systému je evidenční databáze Archeologická mapa Libice, která zahrnuje jak prostorová, tak i negrafická data. GIS umožňují analytické zpracování archeologických dat, vyhodnocení nedestruktivního archeologického výzkumu a řešení následných otázek, jako je např. vliv obyvatel sídelní aglomerace na životní prostředí.

Poslední desetiletí přineslo nový pohled na možnosti antropologie kostry a perspektivy studia minulých populací. Nové metody a přístupy ovlivnily v archeologii zejména analýzu pohřebišť. Týká se to nejen pohřebišť pravěkých s obvykle menším počtem jedinců a horší zachovalostí a kompletností kosterních nálezů, ale především pohřebišť raně středověkých až novověkých, kde se setkáváme s pohřby většího počtu jedinců. Řada otázek je navíc řešena i s ohledem na žijící populace. Od padesátých let minulého století dodnes zkoumal Archeologický ústav v Praze celou řadu rozsáhlých pohřebišť z období raného a vrcholného středověku, a to např. na lokalitách Budeč, Lahovice, Oškobrh, Pražský hrad, Radomyšl a Žatec.

Archeologie v nejužším slova smyslu nemůže nabídnout ucelený pohled na pravěkou, středověkou či novověkou, tedy „starou“, „archaickou“ či „historickou“ krajinu. To není poraženectví; nedokáže to žádný jednotlivý obor a např. ani krajinná ekologie dnes vcelku nemá ambice na nadvládu v poznání a vysvětlování krajiny.

Letecká a geofyzikální prospekce dlouhodobě patří mezi stěžejní metody archeologického průzkumu. Při letecké archeologii jsou nejčastěji dokumentovány podpovrchové relikty situací, které se projevují porostovými, půdními, příp. stínovými a sněhovými příznaky. Úspěšnost jejich identifikace závisí na volbě období roku, charakteru vegetačního pokryvu a způsobu využití krajiny. Pomocí geofyzikálních metod můžeme zachytit situace, které se projevují odlišnými fyzikálními vlastnostmi oproti okolnímu prostředí. Výsledky archeogeofyzikálního průzkumu obecně souvisejí se zachovalostí archeologických situací in situ, aktuálním stavem krajiny a charakterem terénu.

Kostel sv. Jiří v Kostoľanech pod Tribečom byl pro odbornou veřejnost objeven v roce 1968, kdy vyšlo druhé číslo časopisu Monumentorum tutela, věnované výzkumným pracím provedeným v šedesátých letech 20. století. Přestože svazek shrnoval výsledky ve své době mimořádně dobře pojatého výzkumu historické stavby, odborná obec je přijala relativně vlažně. Jako by se zalekla toho, co z publikovaného vyplývá – nedaleko od Nitry se snad zázrakem zachoval kostel vystavěný někdy v první polovině nebo kolem poloviny 11. století, ve kterém byl objeven cyklus relativně dobře dochovaných nástěnných maleb, jako nemají ve střední Evropě obdoby a které bezpochyby patří do okruhu, který je nazýván předrománským uměním. Jak ukazují výsledky nejnovějších výzkumů, stavba obsahuje ještě další překvapení.

Uplynulo více než 20 let od doby, kdy se Jaromír Žegklitz a Zdeněk Smetánka (1990) pokusili definovat raně novověkou archeologii. Přestože tito badatelé stanovili cíle bádání a vyslovili základní odborné otázky, věnovaly se této problematice v následujícím desetiletí jen ojedinělé studie. Teprve po r. 2000 začaly v různých periodikách přibývat články, a to především od nejmladší generace archeologů.

Československo-mongolská expedice v r. 1958 byla prvním a na dlouhou dobu jediným zahraničním projektem české archeologie. O jeho realizaci se zasloužil zejména Lumír Jisl, přední český archeolog a orientalista, pracovník Archeologického ústavu ČSAV. Význam lokality, která se stala předmětem terénního výzkumu, tkví v mnoha oblastech vědeckého zájmu, např. filologie (rozluštění turkického runového písma), historie (konsolidace Východoturkického kaganátu, osobnost prince Kültegina) či archeologie (status nomádských kmenů na okraji čínského impéria).

Specializované archivy mají ve struktuře archeologie jako oboru nezastupitelné místo. Při terénním výzkumu totiž původní archeologický kontext zpravidla zaniká a terénní dokumentace uložená v archivech pak pro další archeologický výzkum hraje roli primárního pramene.

Cílem článku je poukázat na možnosti prezentace archeologických rekonstrukcí na základě zkušenosti s výrobou noricko-panonského dívčího kroje z 1. a 2. století, a shrnout základní principy rekonstrukce oděvu. Taktéž budou vyjmenovány použitelné prameny pro rekonstrukci oděvu a budou nastíněny možnosti vizualizace a přiblížení výsledku výzkumu široké veřejnosti.

Příspěvek se zabývá technologií vytváření tenkostěnných nádob moravské malované keramiky mladšího neolitu až časného eneolitu. Podnět k němu dal nález zlomku výduti s pravidelnými stopami po obtáčení (vytáčení?) na jeho vnitřní stěně, který pochází z příkopu rondelu v Těšeticích-Kyjovicích, okr. Znojmo.

Současný pohled na problematiku genderu v pravěkých spolčenostech je do značné míry formován naší současnou společenskou realitou a kulturními normami. Je však třeba mít na paměti, že mnohé ze současných západních konceptů vnímání genderu a společenských kategorií, mohou být v rozporu s normami běžnými v pravěké společnosti. V tomto příspěvku uvádím několik příkladů, z pohřebního ritu mladšího eneolitu, které dokumentují možnosti přechýlení genderové role některých členů společnosti.

Jedním z pilířů poznávání života lidí v pravěku je studium pravěkých obydlí, jak jednotlivě, tak v kontextu osad a sídelních areálů. V různých obdobích jsou však možnosti různé: popularitu staroneolitického domu založily jeho výrazné a charakteristické terénní stopy takřka standardní povahy, rozpoznávané brzy při výzkumech sídlišť zcela pravidelně, a pozdější epochy se s neolitem v tomto ohledu nemohou měřit. Z doby bronzové jsme donedávna znali z našeho území i z ostatní Evropy až na výjimky (např. Březno u Loun či Lovčičky u Brna) pouze roztroušené nálezy většinou jednotlivých půdorysů, jejichž vypovídací hodnota byla zpravidla snížena neúplností dochování, nejasnými souvislostmi, v případě starších výzkumů pak většinou dobovými či ztracenou dokumentací. Tento neutěšený stav se od posledních desetiletí 20. století výrazně zlepšuje. Vedle nových výzkumů a nálezů mění naši pramennou základnu i nové pohledy na nálezy starší, již delší dobu známé či naopak pozapomenuté. Takovým svědkem, který po letech změnil výpověď a žádá o obnovu procesu, je pozůstatek půdorysu pravěkého domu, objevený před více než půl stoletím ve východních Čechách nedaleko Sobčic u Ostroměře na Hořicku.

Nález hrobu z 9. stol. s ostruhami byl impulzem pro experimentální ověření upínání ostruhy k obuvi.

Analýzou zjištěno, že se jednalo o kosterní pozůstatky muže, který se dožil 30 až 40 let. Muž utrpěl v průběhu života zlomeninu pravé kosti pažní a patrně poranění v oblasti pravého ramenního kloubu.

Pro rekonstrukci upínání ostruhy byla zhotovena kotníčková bota podle archeologických nálezů v Gdaňsku a Staré Ladoze.

Replika ostruhy byla zhotovena kovářskými technologiemi používanými v 9. stol.

Každá (ne)správná učebnice dějepisu uvádí, že archeologové nachází pozůstatky dávné hmotné kultury v „odpadních jamách“. Myslí si to i archeologové? Fungovaly archeologické objekty skutečně jako dnešní popelnice (primární ukládání odpadu) nebo jde o druhotné náhodné zaplnění původně funkčních jam lidskou planýrkou nebo přírodními splachy z okolního (dnes již neexistujícího) pravěkého povrchu sídlišť?