Supplementum 3

Článek se zabývá možnostmi interpretací pohřbů na sídlištích v rámci paralel v Evropě, Středomoří i na Předním Východě. Mezi možnosti interpretace patří u dětských pohřbù zejména nízký věk před oficiálním přijetím do komunity, u všech lidské oběti, nízký sociální status (nesvobodní a nečlenové oiku) a  zvláštní zvyklosti, spojené s představami vztahů mezi živými a mrtvými.

V tomto příspěvku nabízím hypotetické řešení otázky pohřebních aktivit v kontextu neolitických obytných areálů (Turek 2005). Dále rozvíjím argumentaci E. Neustupného (1995) a R. Bradleyho (2001) týkající se symboliky neolitických domů a jejich potenciálního pohřebního využití. Závěrem pak připojuji úvahu o možné genezi tradice dlouhých mohyl v pravěku Evropy.

Na konci eneolitu a poèátku doby bronzové (2300 až 1900 př. n. l.) představují domy mrtvých jednu z nejsložitějších hrobových konstrukcí napodobující stávající sídlištní objekty (domy, chaty) určitého společenství lidí či kultury. Studie se zaměřuje na spolehlivě dokumentované kontrukce tohoto typu u moravských lokalit kultury se šňůrovou keramikou (Bystročice, Olomoucko, Brno – Starý Lískovec), kultury zvoncovitých pohárů (Stříbrnice), protoúnětické (Moravská Nová Ves – Hrušky) a únětické kultury (Bratčice, Troskotovice, Suchohrdly). V těchto hrobech převažují pohřby plně aktivních
mužů ve věku 25–50 let, u kterých můžeme usuzovat na vyšší sociální status (bojovník, náčelník). Se stavbami domů mrtvých se setkáváme také v nejbližším okolí v prostředí nitranské kultury (Ludanice – Mýtná Nová Ves, Branč; Slovensko) a na pohřebišti ve Franzhausenu (Rakousko). Předkládaný článek shrnuje dosavadní poznatky o pohřebním ritu spojeném s domy mrtvých a doplňuje je o antropologické poznatky o tehdejší společnosti.

Předmětem této stati je souvislost dvou tuněchodských pohřebišť kultury zvoncovitých pohárů (zatím publikováno pouze v Tichý – Dohnálková – Dohnálková – Thér – Drnovský 2007, Tichý – Turek – Dohnálková – Dohnálková 2008) s objekty sídlištního charakteru, které se nachází v blízkosti řad hrobů. Tyto „sídlištní“ objekty z lokality Tuněchody můžeme považovat buď za přírodní deprese vyplněné zbytky kulturní vrstvy, nebo za skutečné sídlištní objekty nebo také za „hliníky“ k získávání materiálu k navršení mohylového náspu nad řadami hrobů.

Po úvodní informaci o pravěkých sídlištích na Kolínsku, na nichž jsme zachytili lidské pohřby, sledujeme interpretační pokusy vysvětlující nálezové situace ze Skalky u Velmi (rozsáhlý opevněný areál ze střední doby bronzové) a předkládáme rekonstrukci fortifikace s příkopy H a E. Za tímto opevněním se nacházel tak zvaný „příkop“ E, hliník vytvořený z těžních jam pro výstavbu hradby. Po dobytí a vyvraždění obyvatel následovalo úplné zničení hradiště a poté nastoupilo postupné zaplňování jednotlivých prohlubní opakujícím se obsahem (vedle dalších nálezů též lidská těla, torza až shluky kostí). Zachycené etapy samovolného přírodního procesu ukazují na neúmyslné jednání a značný podíl zvířat na rozpadu pobitých a nepohřbených lidských těl. V podstatě ke shodným závěrům dospěli ve své zprávě britští antropologové a osteologové v nedávné publikaci o velimské Skalce.

Článok vychádza z výsledkov záchranného archeologického výskumu na lokalite Vydrica – Podhradie v Bratislave (Slovensko). Na lokalite sa našli nálezy, ktoré pokrývali časový úsek od eneolitu až po stredovek. V kultúrnych vrstvách mimo archeologických objektov sa našli štyri kostry z doby laténskej, potvrdzuje, že by mohlo ísť o doklady katastrofického horizontu, ktorý zachytili aj predchádzajúce výskumy. Naopak v prípade piatych detských skeletov a roztrúsených ľudských kostiach zo včasného stredoveku móže ísť o prejav spoločenskko-kultových predsáv, ktoré sa nevymykajú zo súboru podobných nálezov na území Slovenska objavených v blízkosti ľudských sídlisk.

Príspevok pojednáva o neolitických nálezoch ľudských kostier spolu s izolovanými kosťami z prostredia želiezovskej skupiny z juhozápadného Slovenska. Autori ich považujú za zachované hmotné pozostatky po rituálnej činnosti, ktorá bola vykonávaná so zámerom dosiahnuť prosperitu pre danú komunitu. Táto aktivita mala pravdepodobne orgiastický charakter a jej analogické relikty je možné hľadať v antických prameňoch a ľudových zvykoch doložených v európskom folklóre.

Doposud je podchyceno kolem půl sta lokalit s moravskou malovanou keramikou (MMK) lengyelské kultury (LgK) s výskytem celých nebo částí lidských skeletů. Pohřby na sídlištích mohly také být základovými oběťmi domů a významných staveb. Do této skupiny rovněž přináleží pohřby uvnitř rondelů jako sociokultovních součástí mladoneolitických sídlišť. Využití původních zásobních jam na obilí k uložení zemřelých počínaje mladším neolitem a rozšířené zejména v době únětické kultury a věteřovské skupiny starší doby bronzové není jejich jediné druhotné poslání. Do obilních sil byly velmi často vkládány také depoty nádob jako například v kultuře nálevkovitých pohárů v Božicích – České kolonii u Dvoru Hoja nebo v Hnanicích, okr. Znojmo. Většinou jde o jídelní nebo picí servisy. Zemřelí, kteří byli uloženi v sídlištních jámách, mohli tam být pohřbeni ryze z pragmatických důvodů. V mrazivých zimních měsících, kdy byla půda zmrzlá, bylo nesnadné a někdy zcela nemožné pohřbívat zemřelé.

Příspěvek je shrnutím dosavadního stavu poznání o pohřbech na sídlištích lengyelské kultury a Epilengyelu v regionu střední Moravy. Jednotlivé části jsou věnovány vymezení regionu, historii bádání, zpracování nálezové situace a závěrům.

Najvyšší počet pochovaných jedincov z mladšieho obdobia lengyelskej kultúry na Slovensku poznáme zo sídlisk ludanickej skupiny. V súčasnosti registrujeme ich najväčší výskyt na území Nitry a v jej blížšom okolí. Ide celkom o 15 nálezísk.
V rámci sídliska v Nitre-Mlynárciach bolo preskúmaných 13 kostrových hrobov a dve sídliskové jamy s kompletne dochovanými ľudskými skeletmi. Z antropologického hľadiska ide o výnimočný kostrový súbor. Zistilo sa pomerne vysoké zastúpenie kostrových zvyškov mladých žien s evidentne veľkým množstvom stôp po úmyselných závažných prejavoch násilia (hlavne na lebkách).
Otázka hrobov na sídliskách vo všeobecnej úrovni komplikovaná problematika už tým že ide z dnešného pohľadu o prejav neobvyklej formy pochovania. Zahŕňa množstvo čiastkových otázok na ktoré môžu byť často rozdielne odpovede nielen v rámci jednotlivých kultúr praveku i včasného stredoveku, ale i v závislosti na konkrétnych lokalitách.

V tomto článku byly shrnuty dosud z literatury známé a dostupné lokality s pohřby kultury nálevkovitých pohárů v sídlištním kontextu a to v oblasti Čech a východního Německa. U těchto lokalit byl vytvořen stručný popis uložení jedinců v různých typech objektů a nástin jejich možné interpretace.

Ve starší době bronzové jsou běžným jevem pohřby na sídlištích a kromě pohřbù jedné osoby se často objevují i pohřby více osob. Hromadné pohřby se vyskytly na 22 únětických sídlištích (27 objektů, 82 jedinců) a 12 věteřovských sídlištích (15 objektů, 43 jedinců). Počet jedinců v jednom objektu se pohybuje od dvou do 12. Pro vysvětlení pohřbù na sídlištích jsou tři základní možnosti: doklady obětních rituálů, nerituální pohřby, rituální pohřby s milodary.

Článok sa zaoberá problematikou interpretácie nálezov viacerých skeletov v sídliskových objektoch v dobe bronzovej. Autor uvádza dostupné informácie o tzv. masových hroboch z juhozápadného Slovenska, ktoré porovnáva s ďalšími nálezmi únětickej kultúry zo západnejších oblastí, ako aj s nálezmi z pohrebísk a nasledujúcich stupňov doby bronzovej. Niektoré z nálezov vytvárajú špecifické skupiny (počet, pohlavie, poloha jedincov, resp. iné sledované javy) čo umožňuje vysloviť úsudok, že je možné interpretovať tieto nálezy ako kultové, resp. rituálne, s čiastočným funerálnym významom (napr. ako obety chtonickým silám do podsvetia).

Článek pojednává o sice známém zvláštním typu pohřbívání, ale nediskutovaném. Cílem článku je přiblížit fenomén pohřbívání dětí ve velkých zásobnicích, tedy v píthoi, seznámení se s nálezovými okolnostmi a jednotlivými známými nálezy a pokus o interpretaci tohoto fenoménu na našem území.

Článek shrnuje informace o kostrových pohřbech v sídlištních jámách doby bronzové na katastru obce Bystročice. Autor zde podává přehled nálezové situace ze starších i nových výzkumů, včetně seznamu nálezů pocházejících z jam s pohřby. Článek obsahuje také antropologickou analýzu jedinců nalezených při nových výzkumech. Na základě nálezů jsou pohřbi v jámách v Bystročicích datovány do dvou období – do věteřovské skupiny a do starší fáze lužické kultury. V závěru autor podává možnou interpretaci tohoto variabilního způsobu pohřbívání. Nelze ho považovat jen za typický příklad pohřbu v jámě, ale měl pravděpodobně hlubší religiózní význam, jako například oběť rituálu spjatého s rolnickými pracemi a obnovením vegetativních sil přírody či jej lze interpretovat také jako skutek trestu, popřípadě ochrany proti upírům.

V závěru starší doby bronzové dochází s nástupem věteřovské skupiny k celé řadě změn. Jedna z těchto změn se týká i rozpadu pohřebního ritu. Zatímco v předchozí únětické kultuře se pohřbívá na standardních pohřebištích a vcelku vzato se dodržuje přísný pohřební ritus, ve věteřovské skupině nám po dlouhou dobu scházela klasická pohřebiště. Jako zdroj poznání pohřebního ritu této skupiny nám sloužily nálezy ze sídlišť. Dnes, díky objevu mohylníku v Boroticích (Stuchlík 2006) a pohřebišti v Branišovicích (Stuchlík 2010) víme, že se i v samotném závěru starší doby bronzové pohřbívalo na standardních pohřebištích. Nicméně tento poznatek nemění nic na tom, že antropologický materiál pocházející ze sídlišť hraje důležitou roli v celkovém poznání pohřebních zvyklostí věteřovské skupiny. V tomto ohledu hraje Znojemsko důležitou roli, neboť z této oblasti pochází početné nálezy antropologického materiálu na sídlištích.

V této studii shrnujeme pohřby v sídlištních jamách ze starobronzových mikroregionù na katastru Hulína a Chrášťan (okr. Kroměříž). Cílem studie je sestavit přehled typů těchto pohřbů a formálně určit různé způsoby uložení v sídlištních jamách. Členění bylo provedeno na základě uložení kostry v jámě a jejího zachování. Dále je sledováno rozložení podle pohlaví a věku, na základě četnosti pozůstatků v jedné jámě (zastoupení podle pohlaví a věku je pozorováno u hromadných pohřbů). Statistický rozdíl byl zjištěn mezi uložením (anatomická nebo neanatomická poloha) kostry a umístěním v jámě, dále také zachováním kostry vycházejícím z jejího umístění v jámě. Variabilita sídlištních pohřbů je značná. Nerozlišujeme, zda se jedná o rituální nebo nerituální rozložení jednotlivců. Obě formy mohou být důsledkem velmi sofistikovaného pohřbu. Z tohoto důvodu využíváme formální určení.

Príspevok sumarizuje problematické hrobové nálezy dvoch geneticky spätých kultúr juhovýchodných popolnicových polí: pilinskej a kyjatickej kultúry. Tieto nálezy, t. j. ojedinelé kostrové hroby, hroby na sídliskách a hroby v jaskyniach, sa nateraz oznaèili ako „hroby“. Za súčasného stavu bádania sa konštatuje, že charakteristickým hrobom tak pilinskej kultúry, ako aj kyjatickej kultúry je žiarový hrob vo viacerých variáciách. Takýto hrob sa nachádza v areáli pohrebiska, ktoré je vždy zreteľne oddelené od areálu súvekého sídliska. Zatiaľ sa exaktne nedoložilo, že by to bolo inak.

V současné době je pod vlivem nově vydané Archeologie pravěkých Čech, Doba halštatská obecně přijímán názor, že všechna pohřebiště halštatské mohylové kultury (stupeň HaC) v západních Čechách jsou mohylová. Cílem tohoto příspěvku je s tímto názorem polemizovat na základě výzkumů nových pohřebních areálů a na výsledcích rozborů již známých pohřebišť hledat argumenty pro současnou existenci pohřbívání jak pod mohylami, tak pod plochými hroby.

Tento článek kompletuje výskyt lidských pozůstatků na sídlech Keltů v Čechách a na Moravě od od pozdního halštatu po konec laténu. Autor interpretuje pět vyčleněných skupin jako doklady rituálních praktik, resp. konfliktních situací.

Při výstavbě hráze na k.ú. Předměřice nad Labem byl v roce 2008 nalezen dětský hrob zahloubený do podlahy časně laténské zemnice. Sledování koncentrace nálezů v jednotlivých vrstvách a segmentech dovoluje rekonstruovat zaplňování objektu. Z něj vyplývá, že dětský pohřeb nemusel být základovou obětí, ale mohl vzniknout až po zániku původní funkce chaty.

Obdobně jako v jiných obdobích českomoravského nebo evropského pravěku a rané doby dějinné (Rulf 1996; Beilke – Voigt 2007), tak i v době římské se setkáváme s pohřby Germánů na sídlištích. Výskyt rituálních nebo nerituálních kostrových pohřbů, event. nálezy částí lidských skeletů na sídlištích je o to zajímavější, že dominantním pohřebním ritem po celou dobu římskou byl u polabských Germánů (Svébů), tedy i u Markomanů a Kvádů žárový způsob. Nejstarší kostrové hroby Svébů známe od fáze B1a, ve větším počtu pak hlavně v období B1b-B1c a na konci doby římské (C2-C3). Kostrové hroby se na lokalitách vyskytují buď samosttně (izolovaně), a to jako bohaté (typů Lübsow, Leuna – Haßleben – Gommern, event. jiné) nebo standardně vybavené, ve skupinách nebo na žárových pohřebištích  např. Mikulov, Abrahám, Sládkovičovo (Lichardus 1984; Krekovič 1996; Peška – Tejral edd. 2002; Droberjar 2006, 650-652; týž 2007; Bemmann – Voß 2007). Kostrové hroby se mohou ojediněle objevit i na sídlištích z doby římské, ovšem v různých časových souvislostech, např. bohatý hrob v Berouně-Závodí z konce 4. století na sídlišti ze starší doby římské (Břicháček 1981; Břicháček – Košnar 1998). Kromě kostrových hrobů jsou na lokalitách z doby římské doloženy i pohřby často nerituální nebo se v sídlištních objektech nacházejí části skeletů  a fragmenty lidských kostí.

Při interpretaci se pohybujeme v rozmezí větší či menší pravděpodobnosti. Lidské pozůstatky na sídlištích lze vysvětlit důvody chronologickými, sociálními, náboženskými či rituálními, násilnými a kriminálními.

Příspěvek představuje stručné zamyšlení nad lidskými pozůstatky spojovanými s válečnými či jinými konflikty v raném středověku. Zmiňovány jsou především ostatky objevené při výzkumu hradišť, a to mimo pohřební místa. Jednoznačné spojení s větším konfliktem dovolují v Čechách pouze nálezy z Němětic (spálené lidské kosti) a Budče (hromadný hrob). Ojedinělé nálezy těl v sídlištních objektech považuje autor za doklad mezních násilných situací nedoprovázených běžným rituálním pohřbem. O výjimečnosti takového zacházení svědčí i líčení Kosmovy kroniky týkající se zabití Božeje a Bořuta z rodu Vršovců v roce 1108.

Článek přináší dobře dokumentované doklady odkládání malých dětí v raném středověku. Dvě děti – novorozenec a asi 9 měsíců staré dítě – byly odloženy do odpadkových, původně zásobních jam na sídlišti v Praze-Liboci. Sídliště v Praze-Liboci mělo minimálně dvě chronologické fáze stanovené na základě stratigrafie a rozboru keramiky. 1. časně slovanskou (2. pol. 6. – 7. století) a 2. starohradišní (8. – polovina 9. století). Z obou fází disponujeme též daty ¹⁴C. Obě zásobnice s pohozenými dětmi patří mladší fázi, mají kalibrovaná ¹⁴C data 776/777-901 (903). Vzhledem ke keramice nalezené ve vrstvách výplně jam preferujume jako pravděpodobnější starší část intervalu, tedy konec 8. a 1. polovinu 9. století. V dalších dvou jamách byly nalezeny odhozené kostry psů, zacházelo se s nimi stejně jako s dětmi (obr. 1).
Nálezovou situaci interpretujeme nejen jako doklad nepietního zacházení, ale i jako pravděpodobný doklad zabíjení nikterých (přebytečných) novorozenců nebo odkládání dětí nepřijatých do komunity. Toto chování u Slovanů opakovaně dokládají písemné prameny. Archeologické doklady z Prahy-Liboce patří k nejstarším v Čechách, obdobné situace známe pak ještě z 10. století.

Text je věnován primárně i sekundárně uloženým raně středověkým lidským ostatkům v Čechách, a to z hlediska typologie nálezů, zastoupení dětí a dospělých i z hlediska chronologického. Jejich vyhodnocení dokládá vysoký stupeň individualizace nálezových okolností. Zatímco nálezy dětských skeletů pocházejí jak ze sídlišť, tak hradišť a soustřeďují se do období 9. – 10. století, v případě skeletů dospělých byla prokázána úzká vazba na areály hradišť či jejich nejbližší sousedství. Jejich nálezy také pokrývají širší časový interval při nejmenším od 9. do počátku 12. století.

Předložený příspěvek si klade za cíl zmapovat výskyt hrobů a pohřbů na raně středověkých venkovských sídlištních lokalitách na Moravě, a to zejména s přihlédnutím k výskytu mimořádného uložení lidských pozůstatků, označovaných jako kategorie nestandardních hrobů či pohřbů. V první části je řešena obecná odborná terminologie (pojmy hrob, pohřeb, standardní, nestandardní, apod.), dále jsou definovány jednotlivé kategorie pohřbů zachycené na sídlištích s uvedením jejich konkrétních případů na jednotlivých lokalitách a následuje shrnutí dominujících jevů či naopak upozornění na unikátní nálezové okolnosti. Doklady pohřbů ve venkovském prostředí jsou průběžně srovnávány se situací na centrálních a výšinných lokalitách. Příspěvek uzavírá krátké zamyšlení nad možnostmi interpretace výskytu hrobů a pohřbů na raně středověkých sídlištích.

Hroby vyhĺbené v sídliskových areáloch počas 9. – 10. stor. predstavujú zriedkavý spôsob inhumácie. Analýzou nálezového materiálu sa získali urèujúce znaky všetkých zložiek pohrebného rítu. Až doplnením o ďalšie pramene historickej povahy bolo možné stanoviť dôvody umiestňovania hrobov na sídliskách. Sledované príèiny spoèívajú vo výnimoènosti zomrelých. Tí sa v tomto postavení ocitli najmä vtedy, keď po porušení vtedajších právnych noriem zomreli a neboli schopní odčiníť dôsledky svojich preèinov. Podradný sociálny status príbuzného charakteru mohli nadobudnúť aj ďalší jedinci, ktorí zomreli výnimoèným spôsobom alebo za nevyjasnených okolností. Predmetný spôsob inhumácie nie je dokladom krízových javov, ale svedectvom o náraste právneho vedomia u príslušníkov veľkomaravskej spoločnosti.

Príspevok o 14 kostrových hroboch z mladšej doby bronzovej v opevnenom priestore hradiska velatickej kultúry v Ducovom, okr. Piešťany (Slovensko).

Článek povšechně zpracovává nálezy ojedinělých i skupinových hrobů, objevených v průběhu dosavadních archeologických výzkumů velkomoravského výšinného hradiště sv. Hypolita ve Znojmě a stručně analyzuje některé složky materiální kultury.

Při záchranném výzkumu na okraji Brna byly na sídlišti únětické kultury odkryty celkem čtyři situace s lidskými pozůstatky. Hrob 800 představuje klasický pohřeb v nepietní poloze z zásobní jámě, hrob 801 silně porušený dětský pohřeb. Pohřeb ženy H 802 byl uložen v zásobní jámě druhotně upravené do tvaru hrobu, a to i s osobním šperkem a milodary, na skeletu byl zjištěn doklad smrtelného zranění v podobě fraktury lebky. Hrob 803/804 představuje pohřeb ohořelého trupu staršího muže a dokonale spálených pozůstatků dospělé ženy v obvyklé hrobové jámě bez milodarů, jejíž interpretace je problematická.

V průběhu poslední etapy několikaletého záchranného archeologického výzkumu v Tuněchodech, okr.Chrudim, byly vyzvednuty na pohřebišti II pozůstatky 8 jedinců vesměs ve špatném stavu zachovalosti. Soubor zahrnoval 6 nedospělých a dva dospělé jedince. Ani v jednom případě se nepodařilo stanovit pohlaví. Celkově byly během několika let na pohřebišti II vyzvednuty pozůstatky 14 osob, z čehož bylo 11 nedospělých mladších 16 let a 3 dospělí. Jednoznačně se jedná o nereprezentativní soubor, který zřejmě představuje část strukturovaného areálu, kde byli pohřbíváni především nedospělí jedinci.

Článek se zabývá nálezem lidských kostí nejméně 21 jedinců v objektu č. 3124, zaznamenaném během záchranného výzkumu v Praze 6 – Ruzyni. Objekt byl předběžně datován do období kultury s vypíchanou keramikou.

Článek se zabývá nálezem lidských ostatků 5 jedinců během výzkumu v Hořické ulici v Hradci Králové datovaných do období středověku nebo raného novověku.