Ročník 7 (2006)

Redakce časopisu – ročenky „(Re)construction and Experiment in Archaeology – European Platform“ položila evropským střediskům s různým vztahem k archeologickému experimentu otázku o jeho budoucnosti a vztahu k dnes již klasickým pokusům. Existují ještě dnes „velké pokusy“ nebo bylo to základní už metodou experimentu objeveno?

Jak vypadala móda na konci pátého tisíciletí př. Kr. podle náhrdelníku z hrobu 1 z Pully-Chamblandes ve Švýcarsku.

Projekt prověřuje metodu výroby březového dehtu, která hypoteticky předcházela výrobě dřevěného dehtu v keramických nádobách, a která by nezanechala žádné nebo nerozpoznatelné stopy.

Příspěvek prezentuje první výsledky experimentů s uchováváním lískových oříšků v zásobních jamách.

Článek prezentuje experimenty inspirované archeologickými nálezy „černých jam“, které jsou považovány za možné valchovací jámy. Cílem experimentů bylo, kromě zopakování dávného výrobního procesu, také identifikování faktorů pro budoucí experimenty.

V letech 2003 až 2004 postavila na základě archeologických nálezů společnost „Senas vides Darbnica“ (Lotyšsko) chlebovou pec z pozdní doby železné (9. – 12. století AD) a vyzkoušela si v ní péct chleba a tradiční lotyšské pečivo.

Článek představuje Mezinárodní festival experimentální archeologie, konající se v památkové rezervaci Kernave nedaleko Vilniusu (Litva), kde má veřejnost možnost setkat se s řemesly od doby kamenné po 14. století.

Každý nalezený předmět z minulosti, který archeologové označují jako artefakt, lze zanést do mapy. Stejně tak i sídliště, pohřebiště, hradiště, výrobní areál…

Proces získávání, třídění a vyhodnocování informací provází lidskou civilizaci již od jejího samého počátku.

S přípravou stavby dálnice D11 se východočeská archeologie musela připravit na zcela neobvyklý rozsah terénních prací. Nejdříve byly provedeny rešerše odborné literatury, povrchové sběry artefaktů a letecká pozorování sledující porostové příznaky archeologických objektů. Tak byly vytipovány ohrožené lokality.

Základním problémem větší části „archeologického dědictví“ ve vztahu k veřejnosti je skutečnost, že jednoduše řečeno, „není vidět“. zatímco jiné nemovité památky (hrady, kostely, domy atd.) jsou viditelné a také širší veřejnosti pochopitelné, představují odkryté archeologické situace (v historickém jádru Hradce Králové i jinde) často „jen“ vrstvy hnědošedé či černohnědé hlíny a jílu se zbytky dřev, úlomků keramiky, kostí atd., s krátkými a porušenými úseky cihlových a kamenných zdí ap. ale přes to (nebo právě proto) tyto situace tvoří historické „antropogenní“ podloží naší krajiny, přes svoji torzovitost vypovídají o minulých skutečnostech a jejich informační hodnota je stejná jako u jiných památek (nebo i vyšší).

Tempo rozšiřování těžební jámy tuněchodské cihelny na Chrudimsku není velké. jednou za zhruba tři roky postoupí v celé šířce o zhruba 50 metrů. To se nedá srovnat s tempem těžby v pískovnách, natož s postupem stavby dálnice. A to je v tomto případě štěstí. Lokalita Tuněchody je totiž dokladem toho, že početné a významné nálezy ještě neskončily ani v naší současnosti.

Rekonstrukce archeologických objektů vyložitelných jako obytné stavby jsou zdánlivě pochopitelnější dnešnímu člověku. Jejich význam, možná trochu nevděčný, tkví ve vytvoření představy pro kritiku. Asi proto je těchto rekonstrukcí tak málo.

Archeologický výzkum písníku Obědovice I pro Zemědělskou společnost Kratonohy, a. s. začal v roce 1995. Již v roce 1999 mohl vedoucí výzkumu, archeolog Muzea východních Čech v Hradci Králové J. Kalferst v odborném tisku uvést, že se jedná o největší plošný odkryv ve východočeském regionu.

Osm kresebných ilustrací Tomáše Šlapáka vzniklo jako součást výzkumného záměru královéhradecké univerzity „Dějiny východních Čech“ a zároveň jako jeho diplomová práce na téma knižní ilustrace.

Stále zřetelněji vidíme, že teprve s vrcholně středověkou urbanizací evropského prostoru došlo k závažným proměnám kulturních forem, jimiž se vyznačovaly staré agrární společnosti doby „předhistorické a raně historické“. I to je důvod, proč právě počátky středověkých měst, jimiž začínala nová civilizační éra, tolik zaměstnávají současné medievistické bádání.

V posledním desetiletí došlo i u nás k velkému rozvoji tzv. archeologických skanzenů, které bychom obecně měli řadit do velké skupiny muzeí ve volné přírodě (open air muzeum). S ohledem na zahraniční zkušenosti musíme i do budoucna očekávat jejich nárůst a to s sebou nese i svá úskalí.

Motto: …Člověk věru dobře nesnáší, aby mu život byl jenom nějakým beztvarým útlakem, zmateným rejdištěm anonymních sil, věcí syrově unikavou a nečlenitelnou, které by měl být trpně vydán všanc docela bez svého místa a stání. I tvoří se formy, které tomuto životu přidávají smyslu a podoby…. (Čapek 1949, s. 86).

V minulém čísle Živé archeologie jsme podali přehled archeologické produkce nakladatelství Libri. V uplynulých deseti letech však i další nakladatelství obohatila české knihovny o zajímavé archeologické tituly přístupné poučenému i laickému čtenáři.