Ročník 15 (2013)

Lidský život se skládá ze ztrát a nálezů. Zatímco nálezy bývají zpravidla příjemné, ztráty nikoliv. Odejde-li nám však někdo blízký či osudový, jde o ztrátu fatální. A to je bohužel případ odchodu Jury Kalfersta, mého učitele, kolegy a kamaráda. Pojí mě s ním totiž 26 let mého působení v archeologii, tedy od roku 1987, kdy jsem zahájil studium oboru na Univerzitě Karlově.

Jakkoli jsou základní tendence proměny půdorysu mladoneolitického domu známy již přes půl století (Quitta 1958; Soudský 1969), nálezový fond narůstá ve větší míře teprve v posledních dvou desetiletích. Řada důležitých lokalit na své vyhodnocení teprve čeká, mnohé pozoruhodné poznatky k tématu však přináší sídliště kultury s vypíchanou keramikou v Jaroměři.

Východní Čechy, jmenovitě jejich níže položené části při tocích řek, se tradičně počítají k tzv. staré sídelní oblasti. Starší doba bronzová (u nás přibližně 2300/2200 až 1650/1600 př. n. l.) se zde donedávna jevila jako etapa spíše skromnějšího osídlení, novější výzkumy však ukazují, že to mohl být klamný obraz. Článek přibližuje vybrané lokality a pozůstatky staveb ze sledovaného období na nich.

Příspěvek je zaměřen na otázky využití sídelního prostoru v pravěku v místě záchranného archeologického výzkumu na katastru obce Holubice, okr. Praha-západ. Sledovány jsou jednotlivé komponenty na odkryté ploše a diskutován jejich význam. Od průběhu eneolitu je možné sledovat využití prostoru pro pohřební aktivity, které pokračují až do mladší doby bronzové. V době římské však nastává výrazný zlom využití této části kulturní krajiny. Dlouhodobě využívaný pohřební areál je opuštěn a následně částečně převrstven sídlištními a výrobními aktivitami spojenými s železářskou výrobou.

V roce 2005 byl v rámci záchranného archeologického výzkumu na katastrálním území Libišany (Pardubice), zachycen dobře zachovaný půdorys nadzemní stavby sloupové konstrukce datovaný do závěrečného úseku doby laténské. Půdorys se řadí k jednomu z nejlépe dokumentovaných reliktů nadzemních staveb z uvedeného období, a to nejen ve východních Čechách, ale též v rámci celého českého území. A právě výjimečný stav dochování byl jednou z podmínek stojících v pozadí následujících úvah o podobě původní stavební struktury.

Kovářské zpracování železa představovalo v raném středověku zdroj základního sortimentu nástrojů pro zemědělskou výrobu, a tedy důležitý prvek nutný pro přežití vesnických komunit. Přesto jsou dosud poznatky o podobě a organizaci výroby značně útržkovité, často se zaměřením především na centrální aglomerace kolem hradišť. Objekt z Modřic, rámcově datovaný do 11. století, představuje zajímavý příklad vesnické kovárny. Přestože výplň objektu nezahrnovala kovářské výrobky, odpad, který se zde nalezl, dokládá samotnou kovářskou výrobu a díky výskytu globulárních okují spolehlivě i kovářské svařování. Konkrétní podoba kovárny je vzhledem ke způsobu zániku jen obtížní rekonstruovatelná, přesto lze na základě informací získaných metodou mikromorfologie z podlahových horizontů spolehlivě doložit funkci a získat zajímavé informace o úpravách interiéru.

Rumunsko, především jeho východní část, poskytuje doposud značné množství příkladů zachované lidové architektury s velmi archaickými konstrukčními znaky. Příspěvek prezentuje etnoarcheologický výzkum zaměřený na stavby nosné sloupové konstrukce a stavby zahloubené a na jejich zánikové transformace. Výsledky lze využít pro interpretaci archeologických pramenů – reliktů zaniklých staveb z období pravěku a středověku a jejich rekonstrukce.

V letech 2010 až 2011 proběhl v prostoru zámku Veselí nad Moravou záchranný archeologický výzkum, při kterém bylo odkryto rozsáhlé dřevěné předhradí, velmi dobře dochované v aluviálních sedimentech řeky Moravy. Jedním z dobře interpretovatelných objektů byla i stáj, jejíž stáří bylo určeno na konec 13. a začátek 14. století. Samotný objekt stáje má kromě rozlišitelných stavebních fází velmi dobře zachovanou podlahovou strukturu. Díky komplexnímu metodickému studiu a především kombinaci klasické faciální analýzy,1 mikromorfologie a archeobotaniky bylo možné interpretovat jak způsoby úpravy podlahové části stáje, tak zároveň mnohé detaily chovu koní ve vrcholném středověku na Moravě (typ podestýlky či krmiva). Díky perfektnímu zachování koňských žíní v podestýlce stáje bylo možné charakterizovat výživu koní a zároveň i složení skupiny koní, která byla v této prostoře ustájena.

V ilustracích odborné literatury i beletrie lze sledovat vývoj pohledů na život v pravěku či raném středověku. K nejproblematičtějším (protože komplexním a v nálezové situaci de facto nepřítomným) prvkům, které je možno na obrázcích hodnotit, patří architektura. Článek upozorňuje na některé tendence a významná jména v problematice zobrazování staveb.

Od roku 2011 usiluje sdružení Oživená (pre)historie o obnovu a oživení pravěké osady v prostorách Zoologické a botanické zahrady města Plzně. V rámci poznávání dobových výrobních technologií bylo mimo jiné postupně vyrobeno a odzkoušeno šest tkalcovských stavů. Jejich podoba, rekonstruovaná na základě dostupných pramenů v několika variantách, byla konfrontována s možnostmi praktického využití.

Publikace Premeny vlákna je dílem předního slovenského etnologa Juraje Zajonce, který působí jako vědecký pracovník Ústavu etnológie SAV v Bratislavě. Jeho specializací je studium textilní kultury na území Slovenska se zaměřením na její technologický a kulturněhistorický vývoj, poznání jednotlivých textilních technik a způsoby jejich vytváření. Poznatky a praktické zkušenosti, které získává jako etnolog, uplatňuje i ve spolupráci s odborníky na archeologii a restaurování textilu.

Francouzský archeolog Jean Clottes (* 1933) se celoživotně věnuje studiu paleolitického skalního umění. Sám řídil nebo se podílel na vedení archeologického výzkumu v jeskyních Cosquer, Niaux, Réseau Clastres, Placard a Chauvet. Jeho názory na význam pravěkých obrazů v jeskyních a pod převisy se mezi světovými odborníky setkávají s respektem, stejně jako tvrdou kritikou.