Ročník 15 (2013)

Způsob, jakým proběhla neolitizace, je dodnes diskutovaným problémem. Jednou z důležitých otázek stále zůstává, do jaké míry se pojí s příchodem jiných lidí. Štípaná industrie je tou částí materiální kultury, která se nám hojně dochovala jak pro mezolit, tak i pro období neolitu. Právě proto může studium tohoto materiálu přispět k řešení otázky neolitizace. I když nepochybně štípanou industrii v těchto obdobích vyráběl prakticky každý a v detailech se mohou artefakty lišit, jsou ve způsobu, jakým byla vyráběna, určité trendy a technologické postupy. Právě ony mohou napovědět, jestli byly různé předměty vyráběné podobným způsobem, nebo odlišným. Na základě homogenity, nebo naopak diskrepance v těchto charakteristikách je možné usuzovat na to, jak došlo k tak výrazné změně životního stylu, jakým bylo opuštění generacemi ověřeného lovecko-sběračského způsobu života a přechod k novému, zemědělskému.

Kozákov je nejvyšším kopcem Českého ráje a jako jeho dominanta hrál vždy ústřední roli v krajině. Díky více jak 500 m převýšení nad blízkým údolím Jizery můžeme z jeho vrcholu vidět v jeden okamžik nejenom celý Český ráj, ale území o rozsahu čtvrtiny Čech. Znám je především jako významné naleziště polodrahokamů, které přitahovaly lidi již v dávné minulosti a stejně tak přitahoval archeology od počátku jejich zájmu o Český ráj samotný Kozákov. Vědecké poznání jakéhokoli oboru studia vede nakonec k sestavení příběhu dějů, které zkoumáme. Pojďme se podívat, jaké příběhy může vyprávět tato monumentální hora na severním okraji Českého ráje.

Je nepochybné, že se charakter materiálního světa v období následujícím po kultuře s lineární keramikou plošně proměňuje, a to v řadě svých projevů. Podstatu těchto nenahodilých transformací můžeme spatřovat ve sféře duchovní, co však bylo jejich inicializátorem, je obtížné rozpoznat. Vedle nápadných změn v podobě výzdoby a forem keramiky jsou zde dva fenomény. Prvním jsou monumentální neolitické rondely a druhým postlineární dlouhé domy. Případ sídliště v Kolíně zahrnuje obojí, proto přináší příležitost studovat vývoj těchto změn v čase v rámci jediného areálu.

Změna kultury podmíněná tlakem proměn přírodního prostředí patří k velkým otázkám archeologie i antropologie. Palčivé je, že jde o problém stále otevřený, a to i přes to, že od 60. let 20. století se střídavě prosazují názorové trendy, které jsou málokdy komplementární. Tento text si neklade za cíl formulovat vlastní verzi hledané odpovědi ani mapovat současný diskurzivní prostor. Úmyslem je pouze ilustrovat limity kulturní adaptace, a to na případě historie středověkého norského osídlení Grónska. Zajímavé totiž je, že přestože jiná, inuitská společnost na témže místě úspěšně přetrvala do současnosti, norští obyvatelé zmizeli. Archeologické doklady přitom ukazují, že ke kontaktům obou populací zde docházelo a podmínky akulturace nebyly nereálné. Nedošlo k ní však proto, že každá kultura má vymezené limity vlastní adaptace a v jejich překročení lidem brání základní potřeba zachování tradičního habitu a tím i vlastní identity.

Odlišná neolitizace severovýchodní Afriky ve srovnání s Předním východem a Evropou staví tuto civilizační změnu do jiného světla a přivádí k řadě úvah. Výzkum předneolitických lovecko-sběračských společností v SV Africe, k jejichž poznání přispívá také česká expedice, dovoluje zaměřit pohled na vnitřní předpoklady tamějších lovců-sběračů k přijetí produktivního hospodářství a uvažovat o neolitizaci z opačné perspektivy.

Článek zevrubně prezentuje dosavadní výsledky získané při destruktivních a zvláště nedestruktivních archeologických výzkumech na území tzv. bojanovského újezdu (okres Chrudim) v posledních letech. Porovnává archeologická zjištění s výpovědí písemných pramenů. Tento příspěvek se snaží jako první zachytit vývoj, dynamiku a proměny osídlení územní tzv. bojanovského újezdu od raného středověku po raný novověk.

Funkční zaměření jednotlivých královských hradů, hradů šlechtických i objektů založených církevními institucemi se mohlo v době jejich vzniku i života výrazně lišit. Tyto odlišnosti se mohly odrazit nejen ve volbě hradního staveniště či ve stavební podobě daného hradního areálu, ale také v podobě jeho vazeb na další soudobé sídelní, komunikační a jiné struktury. Uvedené rozdíly je možné sledovat také v případě na dohled vzdálených hradů Chvatěruby a Liběhrad, vybudovaných na skalnatých ostrozích nad vltavským tokem mezi Libřicemi a Kralupy nad Vltavou (obr. 1).

Článek se snaží zachytit možnou proměnu hmotné kultury na vybraných příkladech několika východočeských tvrzí. Po stručném představení jednotlivých sídel a krátkém zhodnocení nálezových souborů se autor pokusí roztřídit nálezy podle skupin vycházejících z jejich umístění v ,,živé“ kultuře. Při závěrečném zhodnocení vyvstane nutnost věnovat pozornost dosud nezpracovaným souborům, které mohou výrazně přispět k osvětlení dané problematiky.

Pro zkoumání transformace hmotné kultury na prahu raného středověku jsou nejlepšími zdroji poznání pohřebiště migrujících Germánů. Mezi nimi zaujímá zvláštní postavení kmen Langobardů, který výrazné stopy své kultury zanechal i v českých zemích. Jejich dlouhý přesun z Polabí do Podunají a dále do Itálie (např. Pohl 2008) je zahalen mnohými nejasnostmi (obr. 1).

Pro zkoumání transformace hmotné kultury na prahu raného středověku jsou nejlepšími zdroji poznání pohřebiště migrujících Germánů. Mezi nimi zaujímá zvláštní postavení kmen Langobardů, který výrazné stopy své kultury zanechal i v českých zemích. Jejich dlouhý přesun z Polabí do Podunají a dále do Itálie (např. Pohl 2008) je zahalen mnohými nejasnostmi (obr. 1).

Výsledky měření stabilních izotopů na vnitřních profilech nádob z hrobů kultury zvoncovitých pohárů. Naměřené hodnoty stabilních izotopů dokládají především degradační procesy organických látek, které byly v nádobách uloženy.

Počátek doby osvícenství (osvícenci byli i Josef II. a Leopold II., který např. dočasně trest smrti zrušil) je v českých zemích neodmyslitelně spjat s osobou císařovny Marie Terezie a jejími reformami, které racionalizovaly nejrůznější oblasti lidského života. V případě některých reforem šlo ale pouze o převádění středověké praktiky do novověku. Tyto relikty středověkých zákonů jsou nejvýraznější v oblasti trestního práva, a to především v praktikách spojených s mučením a také některými podobami trestu smrti. Nehumánnost tehdejších postupů je možné vystopovat v písemných pramenech a mnohdy je doložitelná i na kosterních pozůstatcích.

Neolit je obdobím lidských dějin, ale zároveň vývojovým procesem, vznikajícím v několika centrech a dále expandujícím za hranice původních oblastí. Tento dlouhodobý proces kulturní změny probíhá ve vlnách při přechodu lidstva od lovu a sběru k zemědělské činnosti a souvisí se změnami životní strategie od mobilního způsobu života k sedentismu, tedy usedlému způsobu života s celoročním obýváním lokality, a k jejich kombinaci (M. Kunst, s. 13–22). Společnost potřebovala čas k navyknutí si na nové životní podmínky, aby se vyrovnala se změnami v klimatu, ekonomice a sociální-politických aspektech. Hmotná kultura se změnila v okamžiku, kdy nové tradice rozbily ty staré (D. Gronenborn, s. 61–80). Takový úvod mezinárodní konference o neolitizaci střední Evropy mohl zaznít v červnu 2005 v Mohuči. Trvalo dalších pět let, než se editorům, Detlefu Gronenbornovi a Jörgu Petraschovi, podařilo shromáždit veškerý materiál k vydání sborníku Neolitizace střední Evropy.