Kniha tištěná

Základní pojmy

Frontispis

Frontispis (z lat. frontispicium = list hledící proti titulu knihy, angl. frontispiece, fr. frontispice, něm. Frontispiz) je často bohatá výtvarná ilustrace zařazená proti titulnímu listu, jež alegoricky či dokumentárně zobrazuje buďto přibližný obsah knihy či její části nebo samotného autora textu či jinou osobu, která se nějakým způsobem pojí k výslednému dílu. Objevuje se s příchodem 17. století na popud několika souvislostí, přičemž „nemalou roli hrála také pragmatická reakce tiskáren na ekonomické důsledky třicetileté války. V době, kdy byl další rozvoj drahé ilustrované knihy přibrzděn, grafické ateliéry i tiskárny získaly možnost jak nahradit nákladné textové ilustrace jediným zástupným obrazem“⁽¹⁾. Zároveň se upouštělo od bohatě graficky zdobené titulní strany, kde tak převažovaly textové informace a výzdoba se omezila jen na střízlivější prvky (např.: vlys, viněta), a proto bylo potřeba přesunout obrazový doprovod do jiné části knihy.

Frontispisy byly vytvářeny pomocí dřevořezu, mědirytu, ale také dřevorytu, ocelorytu či litografie (více o technikách tisku zde). Jelikož ilustrace dosahovala mnohdy větších rozměrů než samotný formát knihy, bylo potřeba ji i několikrát přehnout a vevázat (ideálně) před titulní list. Obrazová část bývala někdy doplněna i vysvětlující textovou legendou. Například u portrétů se často uvádělo jméno a případné tituly zobrazované osoby, u map se podobně jako dnes vysvětlovaly významy použitých značek. Zároveň zde můžeme často nalézt i jméno umělce, jenž frontispis vyhotovil.

Titulní list

Titulní list (z lat. titulus = nadpis, angl. title leaf, fr. feuille de titre, něm. Titelblatt) je typická úvodní část tištěné knihy, jež plní funkci informační, estetickou a ochrannou. Vyvíjel se postupně již od 15. století, neboť první list knižního bloku byl mechanicky namáhán, a byl proto ponecháván prázdný. Kompletní titulní list se uplatňoval od přelomu 15. a 16. století, obsahoval název díla, jméno autora a impresum a mohl být velmi bohatě zdobený.

Impresum (lat. impressum, angl. imprint, fr. achevé d’imprimer nebo adresse bibliographique, něm. Druckvermerk, Erscheinungsvermerk nebo Impressum) je stálý soubor údajů o místu a dataci tisku, jménu tiskaře, resp. principála, nakladatele a knihkupce. Umisťováno bylo zpravidla do spodní části titulního listu. Kromě reklamních účelů sloužilo i jako právní vyjádření vztahu k živnosti a ziskům z prodeje knihy a usnadňovalo tím i státní a církevní cenzuru. Proto se setkáváme i s neúplnými či falešnými impresy, jejichž autoři se tím ukrývali v anonymitě, ať už z obavy před cenzurou či v případech, kdy se jednalo o nezákonný patisk.

Na titulní straně se mnohdy také vyskytuje tiskařův signet (z lat. signum = znamení). Jedná se o ozdobnou a především identifikační značku, která sloužila k ověření původu a pravosti výtisku, ne však z pohledu zákona. Kromě samotných symbolů (např.: erb, pochodeň jako symbol poznání a pokroku, kruh představující nekonečno a ochranu, symboly imitující příjmení tiskaře, atd.) byly mnohdy součástí signetu také iniciály či celé jméno vlastníka živnosti a různé devízy. Pokud se vyskytoval na titulním listu, byl většinou umisťován mezi titulní údaje a impresum.

Součástí titulního listu mohl být i exlibris (angl. bookplate, fr. ex-libris, něm. Exlibris nebo Besitzerzeichen). Je to forma údaje o vlastnictví určitého knižního exempláře soukromou osobou či institucí (doslovný latinský překlad „ex libris“ je „z knih“, tedy ve smyslu, že daný exemplář je z knih určitého majitele), a tudíž i důležitý prvek při určování provenience knihy. Může se jednat o rukopisný záznam nebo o grafickou značku vztahující se k majiteli. Oproti supralibros může být umístěn prakticky kdekoli v knize. V případě rukopisného záznamu, který je nejrozšířenější a nejstarší formou, bývá umístění zpravidla na titulní straně, a to buď na okraji, nebo mezi řádky. Grafická podoba bývá často vlepována na přední přídeští či vevazována proti titulní straně. Jedná se o výtvarný motiv, jenž může zobrazovat erb, rodovou či osobní devízu či jiný emblém majitele. U motivu bývá často ještě připojený text se jménem nebo iniciálami vlastníka, případně jeho titulem, úřadem či sídlem. Není výjimkou, že jedna osoba či instituce měla více typů exlibris, které užívala dle potřeby v závislosti na formátu nebo obsahu určitého exempláře. Vyhotovovány byly zpočátku především technikou dřevořezu, poté mědirytu, leptu a mezzotintu.

Kromě klasického titulního listu rozeznáváme ještě tzv. vnitřní titulní list (angl. inserted title, fr. titre dans le texte, něm. Innentitel nebo Zwischentitel), jež se užíval k oddělení kompozičně ucelených částí díla. Mohl být zdobený v podobném stylu jako titulní strana nebo se omezil pouze na textovou část, která zpravidla informovala pouze o nadcházející části. Dále také předtitul (angl. half-title, fr. avant-titre, něm. Vortitel), který se objevuje na předsunutém listu (tzv. antiporta) ještě před titulním listem, čímž ho zároveň chrání. Ve většině případů uvádí pouze zkrácený název díla, a proto se též označuje jako patitul. Nejmladší je pak protititul (angl. parallel title, fr. titre parallèle, něm. Paralleltitel), jenž se umisťuje proti titulní straně (tedy stejně jako frontispis). Uplatňuje se až počátkem 19. století a obsahuje doplňkové informace k názvu díla.

Rámcové části

Mezi rámcové části řadíme všechny druhy vstupních pasáží a pomocného vydavatelského aparátu tištěné knihy. Vstupními pasážemi, které byly povětšinou umístěny mezi titulním listem a vlastním textem daného díla, mohou být různé verše (reklamní, oslavující mecenáše, autora či bránící autorovy literární postupy), dedikace, předmluvy, privilegia. Na konci publikace se pak nacházel pomocný vydavatelský aparát, kam patří např.: „závěrečné dodatky (addenda), přítisky disparátních písní, modliteb a naučení, opravy chybné sazby (errata), rejstříky, obsah a konečně též soupis příloh, soupis předplatitelů a eventuální nakladatelská a knihkupecká nabídka“⁽²⁾. Obsah je však možné často nalézt i za titulním listem či předmluvou, tedy mezi vstupními pasážemi. Texty oslavující autora daného díla psali zpravidla jeho přátelé, ty ostatní bývaly většinou napsány samotným autorem, nakladatelem, tiskařem či dalšími osobami významněji se podílejícími na vzniku knihy.

Doporučené zdroje informací

Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.

Kamil BOLDAN, Počátek českého knihtisku, Praha 2018.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

František HORÁK, Pět století českého knihtisku, Praha 1968.

Emma URBÁNKOVÁ, Počátky českého knihtisku, Praha 1976.

Zdeněk TOBOLKA, Dějiny československého knihtisku v době nejstarší, Praha 1930.

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

František HORÁK, Signety starých českých tiskařů, Ročenka českých knihtiskařů 24, Praha 1941, s. 35-96.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Textové prvky knihy

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Frontispis

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Exlibris

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Signet

Vazba a výzdoba tištěné knihy

Vazba

(Více o vazbě knih obecně zde)

Změny nastalé ve vazbě nejsou ani tak ovlivněny samotným knihtiskem, jakožto spíše vývojem v oblasti papírnictví. Od konce 15. století se totiž začíná užívat vrstvené lepenky namísto dřeva jako materiálu knižních desek. Neznamená to však, že by se dřevěné desky ze dne na den vytratily (např.: v českých zemích se vyskytují ještě v 17. století). Jejich podíl v rámci celkové knižní produkce se ale postupně snižuje, až prakticky zcela vymizí. Lepenka je mnohem lehčí než dřevo, a tím pádem i praktičtější. Již však neumožňuje aplikaci kování. Jako pokryvu desek se i nadále využívá ponejvíce usně, ale i pergamenu či papíru. Až v 19. století se objevuje i látkový pokryv. Ve stejném století se zároveň díky přeměně ruční výroby knih na průmyslovou zcela mění i pojetí způsobu zhotovení knižní vazby.

Zvláštním případem vazby tištěných knih je brožura (z lat. brocca = jehlice a fr. brochure od brocher = šít, angl. binding in paper covers, něm. Broschur). Jedná se o levnou a v zásadě provizorní vazbu, která byla využívána pro publikace menšího rozsahu (cca do 50 stran) již od dob reformace v 16. století. Rozlišujeme tři typy: šitou, lepenou a tuhou. „Šitá (sešívaná) brožura vzniká vložením několika málo tiskařských složek do papírového dvojlistu a prošitím. U lepené brožury je použita papírová obálka (v hřbetní partii dvakrát lomená), do níž se zavěsí klihem potřený hřbet složek“⁽¹⁾. Tuhá má desky z více odolného kartónu. Velký rozvoj brožury nastal spolu se strojovým knihařstvím v 19. století.

Výzdoba

(Více o výzdobě knih obecně zde)

Tištěná kniha již ve svých počátcích samozřejmě přebrala od knih rukopisných i prvky a způsob výzdoby. Prvotisky celkově kopírovaly rukopisné knihy, a proto se u nich setkáváme s ručně malovanými iniciálami, bordurami, ilustracemi, jakožto i ručně dodělávanými rubrikami, neboť tiskaři zpočátku neuměli pracovat s druhou, červenou, barvou. Jak se ale knihtisk postupně rozvíjel a bylo možné vytvářet stále více výtisků určitého díla v poměrně krátkém čase, přestala ručně dotvářená výzdoba tzv. stíhat. Již během prvních desetiletí knihtisku se do tištěných knih začleňuje výzdoba vytvářená především pomocí technik dřevořezu a mědirytu, následně i kovorytu, šrotového tisku či suché jehly (více o technikách tisku zde). Nejjednodušeji se do procesu tištěné výroby začleňovaly celostránkové ilustrace, které nebylo potřeba kombinovat se sazbou textu, a ozdůbky, jež naopak byly mnohdy součástí sazečského materiálu. Výhodou technik tisku z výšky pak byla možnost začlenění tiskových forem přímo do sazby vkládané do knihtiskařského lisu, neboť se jednalo o stejný způsob tištění, zatímco techniky tisku z hloubky a tisku z plochy, který vznikl až na konci 18. století, musely být vzhledem k odlišným principům a technologiím tisknuty separátně či dodatečně. Brzy se tedy od ručně malované výzdoby upouští a během následujících staletí vznikají další nové techniky tisku, kterými je možné vytvářet výzdobu tištěné knihy.

Kromě obměny samotných způsobů tvorby knižní výzdoby se vyvinuly i její zcela nové prvky, a to především v oblasti dekoru. Jedná se zejména o následující dvě:

Viněta (z fr. vignette = nálepka v podobě křížem přeložených vinných listů, angl. cut nebo vignette, něm. Vignette nebo Zierstück) nejspíše vznikla již během druhé poloviny 15. století, avšak hojně využívaná začala být až od počátku století následujícího. Může se jednat o ornamentální, emblematický či kaligrafický dekorativní prvek, který byl mnohdy umisťován na titulní stranu mezi název díla a impresum, na konec kapitol nebo na konec celého díla. Zpočátku bývaly obrysy viněty geometricky symetrické a čistě dekorativní, postupně ale získávaly i více nepravidelné tvary (stále však byly zpravidla souměrné dle vertikální osy) a během 17. století jejich podoba jistým způsobem doplňovala či nějak souvisela s obsahem daného díla.

Vlys (angl. head-piece, fr. vignette en-tête, něm. Kopfleiste, Kopfvignette) je podélně horizontální prvek dekoru, který vznikl z raně renesanční rámované lišty a v knihách ho nacházíme „v záhlaví exponovaných stran, totiž u začátku rámcových částí knihy, vlastního textu a jednotlivých kapitol“⁽¹⁾. Od lišty, která se v celé své délce vine víceméně volně, jej odlišuje zejména ústřední motiv, ze kterého se symetricky linou doprava i doleva různé ornamenty. Zajímavostí je, že díky tomuto rozčlenění vlysu mohly být i tiskové formy rozděleny na tři části, takže například jeden ústřední motiv byl doplněn o více druhů postranních ornamentů.

Samozřejmě bylo využíváno dalších prvků dekoru, které jsou vlastní i rukopisným knihám – zejména iniciál, verzálek a bordur. Zatímco iniciály nedošly takových změn, bordury v tištěných knihách obklopovaly zrcadlo textu vždy ze všech čtyř stran a dosahovaly až k úplnému okraji stránky. Tak tomu mohlo být i u těch iluminovaných v rukopisech, ale nebylo to pravidlem. V rámci tištěné knihy je potřeba odlišovat od bordury rám (angl. frame, fr. cadre nebo encadrement, něm. Umrahmung nebo Einfassung). Bordura byla tištěna z jednoho celistvého kusu tiskové formy, kdežto rám ze čtyř oddělených. U rámu tedy lze sledovat bílé, nepotištěné linie v místech, kde k sobě formy přiléhaly. Existoval i další typ rámu, který byl komponován pomocí různých drobnějších prvků sazby. V tištěných knihách se objevují samozřejmě i linky, které bývaly jak jednoduché, tak ozdobné, a lišty, jež se vinou podél levé strany textu, ale mohou obtékat i okolo dalších hran. Za součást výzdoby se považuje i frontispis a příp. exlibris, které byly popsány v předchozí sekci.

Doporučené zdroje informací

Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.

Kamil BOLDAN, Počátek českého knihtisku, Praha 2018.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Pavlína HAMANOVÁ, Z dějin knižní vazby, Praha 1959.

Petr VOIT, Nauka o knižní vazbě, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-knižní-vazbě_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Knižní vazba

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Výtvarné prvky knihy

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Výzdoba knihy