Kniha obecně

Prvky knižní vazby

Organismus šití

„Organismus vazby kodexového typu vytvářejí zpravidla nitěné stehy, jimiž jsou prošity složky pergamenu nebo papíru, a vazy, které procházejí napříč hřbetem a kolem nichž jsou stehy obšívány.“⁽¹⁾ Vazy, většinou kožené řemínky, ale i šlachy zvířat, provazy, struny nebo proužky pergamenu, jsou pak zapuštěny, zaklíženy a v některých případech i zaklínovány do desek knihy, jež chrání jak samotný knižní blok, tak i organismus vazby.

Desky

„Významným prvkem knižního korpusu jsou knižní desky. Zvyšují kompaktnost sešitého bloku, chrání ho před mechanickým poškozením a poskytují oporu vlastnímu pokryvu, jemuž náleží ještě funkce výzdobná a informační“⁽²⁾. Zprvu byly desky dřevěné (nejčastěji z dubu a buku, ale i jilmu či kaštanu). Do nich bývaly uchyceny spony a kování. Výjimečně se zhotovovaly desky kovové nebo slonovinové. Ve druhé polovině 15. století v Itálii, a ve zbytku Evropy v průběhu století následujícího, se však rozšířily desky lepenkové, které byly již předtím užívány v Orientu. Oproti deskám dřevěným byly výrazně lehčí a méně nákladné. Zhotovovaly se buďto z papírové drti nebo z již použitých a nepotřebných papírů, jejichž vrstvy se slepovaly dohromady tzv. kašírováním. Při užití prvního způsobu je dnes možné při restaurování nalézt fragmenty často jinak neznámých textů a písemností.

Pokud nebylo potřebné či možné použít nákladných dřevěných desek, mohl být knižní blok opatřen deskami z pergamenu, většinou makulovaného. V takovém případě hovoříme o tzv. měkké vazbě. Takováto levná, avšak pružná a poměrně funkční, vazba byla využívána především v prostředí univerzit, nejčastěji během 14. a 15. století.

Hřbet

Hřbet knihy zakrývá a chrání vazbu knižního bloku v jeho hřbetní části (tedy v místech, kde jsou složky sešity k sobě navzájem) a usnadňuje otevírání knihy. Jeho horní část se nazývá hlavice knihy, spodní pak pata knihy. Materiál, ze kterého je hřbet zhotoven, se odvíjí od typu vazby dle pokryvu. Zpočátku býval rovný, avšak od 16. století jej knihvazači začali kulatit, neboť toto zakulacení umožňovalo ještě pohodlnější rozevírání knihy. Hřbet plnil i funkci ozdobnou. Ve středověku především u reprezentativních liturgických knih, později, když se knihy ukládaly do polic hřbetem ven, rozšířilo se jeho zdobení na širší okruh knižní produkce.

Kapitálek

Při patě a hlavici hřbetu knihy můžeme nalézt tzv. kapitálek. Ten hřbet vyztužuje a slouží jako jakási pružina, která v zavřeném stavu drží rovný tvar a při otevírání jej brání před deformací a zajišťuje prohnutí bloku. Jednalo se nejprve o pergamenové či kožené, později tkané či pletené vazy (tzv. kapitálkové), jež jsou pevně přišity ke složkám a ukotveny v knižních deskách. Kromě toho chrání hřbet před průnikem škodlivých látek nebo organismů, neboť těsně přiléhá či je přímo součástí hlavice. Zarovnávají a začišťují okraj hřbetu, čímž plní zároveň i funkci estetickou. Ta byla ještě více zvýrazněna v případech, kdy byly obšity různě barevnými nitěmi. S nástupem zakulaceného hřbetu pak ztrácí zpevňující funkci a mnohdy jsou již jen nalepovány.

Typy vazby dle pokryvu

• Kožená
  • Nejčastějším materiálem pokryvu knižních desek byla useň, což je zpracovaná zvířecí kůže upravená za použití tříslovin. Tento typ pokryvu se vyskytoval už u raných rukopisů a na pomyslném vrcholu se udržel až do počátku 19. století. Výhodou byly široké možnosti úprav v oblasti zdobení. Z hlediska barevnosti je možné useň bělit, mořit, barvit a následně i tónovat pomocí slabých kyselin. Je možné ji doplňovat dalšími materiály a především se zde uplatní umělecké techniky jako řezba do kůže, slepotisk, malba i zlacení. Kožená vazba mohla být vyhotovena z teletiny (poměrně tenká), skopovice, hověziny (tuhá), kozinka, vepřovice nebo tzv. juchty, což je hovězí či koňská kůže, do niž je vtírán dehtový olej. Tento druh knižní vazby je ze všech nejdražší, avšak i nejkvalitnější.
• Pergamenová
  • Pergamenová vazba je velice zajímává, neboť ne vždy byla opatřena deskami (ať už dřevěnými či lepenkovými). Objevuje se již ve 13. století a vyskytuje se především u užitkových knih rukopisných nebo později i tištěných. Pro vazebný pergamen se používala kůže ovcí, koz, telat a později i vepřů. Často bylo využíváno z ekonomických důvodů i tzv. druhotného pergamenu získaného „jako makulatura ze zrušených středověkých rukopisů liturgické či administrativní povahy“⁽³⁾. Známe jak celopergamenové vazby, tak i polopergamenové, kdy se pergamen vyskytuje na hřbetu, případně v rozích desek, a zbytek pokryvu tvoří papír.
• Papírová
  • Papírová vazba je levnější než usňová či pergamenová a byla používána spíše pro užitkové typy knih. Přesto je nasazována na ručně sešívaný blok, a proto bychom ji měli odlišovat od brožury. Vyskytuje se pouze v tzv. celopapírové verzi, kdy papír pokrývá desky i hřbet.
• Plátěná
  • Tento typ vazebného pokryvu je ze všech nejmladší, neboť se uplatnil až v 19. století, a to především v Anglii a následně i v Lipsku. Rozlišujeme celoplátěnou a poloplátěnou vazbu, u které se vyskytuje plátno pouze na hřbetu a v rozích desek.

Předsádka

Předsádka je dvojlist pergamenu (mnohdy makulovaný) či papíru umístěný mezi deskou a začátkem či koncem knižního bloku, není však součástí samotného textu knihy. Plní především dvě funkce: chrání krajní složky před poničením nebo zašpiněním a spolu s vazy zpevňuje spojení desek a bloku. V knize se může vyskytovat i více předsádkových listů. V takovém případě pak většinou sloužily jako prostor pro případné poznámky či záznamy. U papírových předsádek se můžeme již setkat i s širokým barevným provedením, kdy tak předsádka plní i jistou estetickou funkci.

Přídeští

Tímto pojmem může být označována jak vnitřní strana desek, tak i výlepy pergamenu nebo papíru, jež desky zakrývají a chrání tím zde umístěné vazebné prvky. Tyto výlepy pak sloužily podobně jako předsádka k různým zápiskům. U středověkých rukopisů přídeští poměrně často nenajdeme a můžeme tak pozorovat odhalenou část vazebného organismu. Poměrně běžně byla na přídeští lepena polovina předsádkového listu.

Ořízka

Mechanická úprava okrajů složek rukopisu či tištěné knihy, jež je zbavuje nerovností, které vznikly při sešívání do knižního bloku. Rozlišujeme ořízku horní, dolní a přední. Její primární funkcí je ochrana vnitřní části knižního bloku před škůdci a vlivy okolí (prach, světlo, vlhko, vzduch). V tom ji může pomáhat sepnutí desek pomocí spon či stuh. Může však mít i funkci informativní a okrasnou.

Ne vždy však byly listy knižního bloku zarovnávány tak, aby jejich okraje byly ve výsledku rovné a hladké. Složky se totiž až do 15. století osekávaly knihařským nožem často ještě před sešitím nebo byl jejich rozměr upravován až podle dřevěných desek. Teprve až v 15. století, kdy se k ořezávání knižního bloku před nasazením desek začalo užívat hoblíku, lze hovořit o opravdu zarovnané a vyhlazené ořízce. O něco později se objevuje tzv. vhloubená ořízka, která tak kopíruje zakulacení hřbetu, jehož se začalo užívat.

Rovná a hladká ořízka pak poskytuje prostor pro popsání či zdobení. Na ořízce byl až do 17. století často uveden název díla či další informace, neboť knihy se do té doby ukládaly v policích na ležato a hřbetem dovnitř, neboť převážně těžší exempláře se lépe vytahovaly uchyceny za spony. Až vzhledem k lepšímu využití místa byly knihy, jichž čtenáři mohli mít stále více, do polic stavěny na výšku. Forem zdobení ořízky existuje mnoho. Nejstaršími a nejjednoduššími způsoby jsou barvení a stříkání. Nejkvalitnějším je pak zlacení, které poskytovalo i nejlepší ochranu (zlatil se tedy především horní okraj, který byl nejvíce vystaven prachu).

Spony a stuhy

Spony a stuhy byly využívány k pevnému sevření knižního bloku, který tím pádem byl méně náchylný k pronikání škodlivých vlivů (hmyz, vlhko, prach, světlo, vzduch) a nerozevíral se. Listy knihy tak zůstávaly rovné. Kromě toho také často svým provedením doplňovaly výzdobu knižního korpusu.

Spony byly využívány hlavně u knih s dřevěnými deskami. Co se týká lepenkových desek, vyskytovaly se pouze u velkoformátových rukopisů. „Důležité byly zejména na rukopisech s pergamenovými listy, které se jinak v důsledku kolísání vlhkosti kroutí“⁽⁴⁾. Většinou kniha měla dvě spony, ty s menším formátem jednu. Bývaly buďto celokovové nebo se jednalo o ke knize uchycený usňový řemínek s kovovým zakončením. Rozlišujeme spony dírkové hranové, dírkové deskové a háčkové.

Stuhy (tkanice) se začaly prosazovat s lehčími lepenkovými vazbami, které se objevují spíše až v 16. století (v Itálii však již během druhé poloviny století 15.). Plní v zásadě stejnou funkci jako spony, ale jejich výroba je jednodušší, levnější a vzhledem k váze knih s lepenkovými deskami nejsou spony většinou již zapotřebí. Bývaly nejběžněji látkové, v některých případech i kožené, ale bohužel se původní stuhy příliš nedochovaly.

Kování

Kování můžeme nalézt u knih s dřevěnými deskami již od 13. století, jeho úpadek předznamenalo hojné využívání lepenkových desek v 16. století. Tyto vnější kovové doplňky (většinou z mosazi, bronzu, ale i železa) mají za účel především ochranu knižního korpusu před opotřebováním. Zejména pak u velkoformátových knih, jejichž váha by při manipulaci či skladování mohla poškodit desky s pokryvem, mnohdy bohatě zdobeným. Nejběžněji se používaly tzv. pukly, celkem drobné kovové výstupky rozmanitých tvarů uchycené k desce knihy v rozích a na středu. Později se vyvinulo tzv. nárožní kování, které, jak název vypovídá, bylo umístěno v rozích desek a mnohdy z něj ještě vystupovaly samotné pukly. Dalším typem je hranové kování, jež obepíná všechny tři „volné hrany“ desky. Všechny tyto typy nalézáme použity u knižních vazeb v různých kombinacích. Mezi typy kování řadíme i „kovové rámečky titulových štítků a také řetězy, jimiž byly knihy připoutány k čtenářským pultům (libri catenati)“⁽⁵⁾.

Doporučené zdroje informací

Pavlína HAMANOVÁ, Z dějin knižní vazby, Praha 1959.

Petr VOIT, Nauka o knižní vazbě, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-knižní-vazbě_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.

Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Knižní vazba