Rukopis

Písař

Osoba písaře byla vždy velmi vážená. Obzvláště v době do 13. století, kdy měla církev v zásadě monopol na vzdělanost. Stát se tehdy kvalifikovaným písařem vyžadovalo roky píle a pracovitosti při učení a zdokonalování svých schopností. Písaři byli rekrutováni výhradně z řad duchovních či alespoň kleriků, jimž se dostalo vzdělání na některé z katedrálních nebo klášterních škol. Zde se nejprve učilo psát na voskové tabulky, teprve po prokázání jistého umu bylo studentům umožněno psát na kvalitnější psací látku. Jen velmi málo absolventů těchto škol se však stalo plnohodnotnými písaři, většina se spokojila s uměním číst a psaní užívala sporadicky.

To jak důležitě bylo postavení písaře vnímáno, dokládá i fakt, že spolu s nemocí bylo psaní knih pro řádové bratry jedinou výjimkou, kdy se nemuseli účastnit některých, pro všechny ostatní jinak povinných, bohoslužeb. Stejně tak bylo možné psát i během svátků, kdy byla jinak práce zakázána. To vše v duchu tehdejšího hesla: „Kolik mnich napíše liter, tolik ran dostane ďábel“⁽¹⁾.

Je však potřeba mít na mysli, že tehdejší silně křesťanská morálka většinou nedovolovala písařům své dílo jakkoli podepsat. Veškerý vděk, úcta a zásluhy příslušely především u liturgických knih, kterých byla většina, jedině Bohu. Jméno písaře je tak v dnešní době možné přisuzovat určitým textům pouze na základě jejich paleografického rozboru a určením tzv. písařských rukou. Z toho důvodu jsou anonymní písaři mnohdy označováni alespoň dle názvu jejich nejvýznamnějšího či nejznámějšího díla. Výjimečně se však najdou i díla podepsaná.

Nebylo také žádnou zvláštností, podílelo-li se na jednom kodexu více písařů. Pokud se opisoval text z předlohy, jež šla fyzicky rozdělit na více částí (např.: po složkách), mohli písaři pracovat současně. Samozřejmě se také stávalo, že na určitém textu začal pracovat jeden písař a jiný ho dokončil. Sledovat tento jev můžeme bezpochyby i u konvolutů. Písař pak mohl zastávat i jiné profese související s knižní výrobou, např.: byl iluminátorem či častěji rubrikátorem. Ten prováděl tzv. rubrikaci, tedy barevné zvýraznění částí textu, jimž byla z různých důvodů připisována určitá důležitost (např.: kolofon, názvy děl, kapitol či autorů). Postupem času se však tyto profese vzájemně oddělují a každý se tak může důkladněji věnovat svému vlastnímu oboru.

Psací pomůcky

K tomu, aby mohl písař vykonávat řádně svou činnost, musel využívat několik pomůcek. Samozřejmostí je samotná psací látka, ve středověku dominantní pergamen, a pisadlo. To mělo zejména od 7. století podobu seříznutého ptačího brku (husího, ale také labutího, orlího, havraního aj.), jeho užití se však dá sledovat až do 5. století. Hrot byl rozříznut na dvě nestejně dlouhé nožičky – pravá byla kratší než levá. Pisadlo si seřezával samotný písař pomocí perořízku. K úschově brkových pisadel se používalo pouzdro, tzv. penale.

To však zdaleka nebyly všechny pomůcky středověkého písaře. K naznačení řádků a grafického uspořádání zrcadla stránky mohl využívat tzv. olůvko, které na psací látce zanechávalo šedou stopu. Pokud někde udělal chybu, měl speciální nožík, kterým mohl nechtěný inkoust z pergamenu vyškrábnout (tzv. razura). Takto rozdrásanou plochu pergamenu bylo potřeba vyspravit křídou a vyhladit pemzou, aby se inkoust příliš nerozléval.

Inkoust (řec. Enkauston, lat. Encaustum, v Čechách 1560 ingaust) se po většinu středověku vyráběl přímo ve skriptoriích. Jednalo se o směs ze sazí a lepkavé gumy, do které se později přidávaly i různé kovové příměsi. Zhruba od 12. století se užívalo také inkoustu z duběnek, skalice a případných dalších příměsí (tzv. duběnkový), jenž do Evropy přišel z Orientu. Charakteristickou vlastností duběnkového inkoustu je, že po čase zhnědne.

Kromě těchto černých inkoustů, kterými byla napsána většina textu, používal se i inkoust červený (z rumělky či suříku neboli minia), kterými byly vyhotoveny zpravidla nadpisy odstavců, názvy kapitol atp. (tzv. rubriky), někdy však i celé rukopisy. Dále se psávalo ve středověku i zlatem a stříbrem. Vzhledem k oxidačním vlastnostem stříbra, jenž po nějaké době zčernalo, užívalo se spíše zlato. Jednalo se zlatý prášek smíchaný s roztokem arabské gumy. Nejčastěji byly zlaté texty aplikovány na barevný pergamen, kde více vynikly.

Inkousty byly schraňovány v kalamářích (řec. kalamé, lat. calamarium), které bývaly zhotovovány ze zvířecích rohů a zastrkávaly se do k tomu účelu vyřezaných otvorů v psacím stole. Kromě psací stolice (lat. cathedra) užívali písaři i psacího stojanu. Na desce, která mohla být pokryta suknem, leželo těžítko, jež zatěžovalo rohy pergamenu a chránilo je tak před ohýbáním. Pokud těžítko neměl, byl nucen přidržovat si pergamen hrotem zahnutého nože, drženého levou rukou. Jelikož se texty opisovaly na základě nějaké předlohy, používalo se i ukazovátko (lat. exemplar), které ukazovalo na aktuálně opisovaný text. Tím se předcházelo přeskakování řádek a jiným omylům.

Postup práce

Jakmile měl písař pergamen připravený k použití, tedy v podobě dvojlistů seřazených do složek, mohl se pustit do samotné písařské činnosti. Nejednalo se však pouze o zápis textu. Nejprve bylo potřeba jednotlivé stránky rukopisu graficky rozvrhnout a vytvořit tak tzv. zrcadlo či aperturu. To obnášelo nejen linkování řádků, u čehož se pečlivě dbalo na to, aby bylo stejnoměrné, ale především také vyhrazení místa pro budoucí ilustrace a jiné ozdobné prvky nebo i pro komentáře, které se mnohdy vyskytovaly po všech čtyřech stranách textu. Tato úloha se tak mohla stát poměrně komplikovaným úkonem, obzvláště v případech, kde se vyskytovaly komentáře ke komentářům.

V okamžiku, kdy byly stránky rozvrženy, mohl písař začít psát samotný text. To však mohl dělat pouze ve dne, kdy byl dostatek světla. Případné malby a další grafické prvky byly vytvářeny až poté, co byla textová část knihy hotova.

Doporučené zdroje informací

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.

Hana PÁTKOVÁ, Česká středověká paleografie, Praha 2008.

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Rukopisná kniha

Iluminátor

Iluminátor (z lat. illuminare = osvítit, osvětlit, angl. illuminator, fr. enlumineur, něm. Illuminator, it. miniatore) byl umělec zabývající se knižní malbou, a to jak ilustrací, tak i dekoru. Obdobně jako písaři i iluminátoři bývali do 13. století v naprosté většině osoby náležející k duchovnímu stavu. Často se jednalo o kleriky, kteří nebyli vázáni k určitému místu, a proto lze sledovat výsledky práce jednoho konkrétního iluminátora u rukopisů různé provenience. Následně se touto profesí zaobírali i laici, jež působili především ve městech (zejména při univerzitách), kde nabýval zájem o knihy stále větších rozměrů. Sdružovali se často do různých cechů či bratrstev. S příchodem knihtisku toto výnosné povolání nezaniká, neboť zejména prvotisky nechávají knižní výzdobu na ruční práci iluminátorů, ale postupně upadá. Navýšení knižní produkce díky knihtisku se již neslučuje s možnostmi ruční malby, která je postupně nahrazována výzdobou vyvedenou do tiskových forem. Těmi bylo možné vytvořit výzdobu opakovaně ve větším množství, tedy i levněji, a především také mnohem rychleji. Často bylo možné tyto formy začlenit přímo do sazby, a tím pádem i přímo do knihtiskařského procesu.

Zpočátku mohl být iluminátorem samotný písař, ale obvykle byly tyto profese oddělené, obzvláště pak od vrcholného středověku. Vzhledem k tomu bylo zapotřebí, aby písař nebo někdo, kdo dohlížel na správné provedení knihy, dal iluminátorovi poměrně jasné pokyny, kde a co má namalovat. Jelikož ty byly iluminátorem následně zahlazovány vyškrabáváním (tzv. razurou), nacházíme je dnes spíše v nedokončených rukopisech. Bylo-li takto nadepsáno písmeno iniciály, jedná se o tzv. reprezentant. Zároveň jsou tyto instrukce, jež se často odkazují na samotný obsah, důkazem vysokého vzdělání iluminátorů, kteří museli ovládat latinu a porozumět textu díla. Dělba práce je pak patrná i v rámci samotné iluminátorské profese, kdy tovaryši (učedníci) vykonávali jednodušší úkony a mistři ty složitější.

Postup práce

O práci iluminátorů se sice mnoho materiálů nedochovalo, ale přece jen o ní něco víme. Jako zdroj inspirace či předloh sloužil umělcům skicář, do nějž si zakreslovali různé motivy a prvky kompozice, které je napadli či se kterými se setkali. Než se začalo se samotnou iluminací, byla na příslušné místo v knize většinou načrtnuta detailní nebo zevrubná podkresba, jemně vyvedená kovovou tužkou se stříbrným či olověným hrotem. Poté následovalo nanášení zlaté fólie, pak bylo kresleno pozadí a nakonec postavy. Použité barvy vzniklé smícháním pigmentů s pojidly byly natolik kvalitní a stálé, že se ve velké části případů dochovaly do dnešní doby v takřka původní kvalitě. Zpočátku si iluminátoři vystačili s několika základními barvami a jejich plošným nanášením, avšak postupem času se barevná paleta rozšiřuje a jemné šrafování zvýrazňuje plasticitu malby. Kromě takovéto pravé knižní malby bylo využíváno i perokresby, které mohlo být vdechnuto více života průsvitným lavírováním. Je možné se také setkat s miniaturami, které nebyly namalovány přímo na psací látku knihy, ale byly na příslušné místo vlepeny.

Doporučené zdroje informací

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.

Pavel BRODSKÝ, Krása českých iluminovaných rukopisů, Praha 2012.

Josef KRÁSA, České iluminované rukopisy 13.-16. století, Praha 1990.

Pavel BRODSKÝ – Martina ŠUMOVÁ, Iluminované rukopisy v archivech na území Čech, Praha 2017.

Pavel BRODSKÝ – Jan PAŘEZ, Katalog iluminovaných rukopisů Strahovské knihovny, Praha 2008.

Pavel BRODSKÝ, Iluminované rukopisy českého původu v polských sbírkách, Praha 2004.

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Rukopisná kniha

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Výzdoba rukopisu

Knihvazač

Knižní vazba je nedílnou součástí knihy kodexového typu. Její primárně ochranná funkce byla již ve středověku výrazně rozšířena především o funkci estetickou. Významná, a tedy i nákladná, knižní díla byla opatřována bohatě zdobenou vazbou. Jednalo se tedy nejen o čistě řemeslnou, ale i uměleckořemeslnou a uměleckou tvorbu. Přesto nám v dnešní době nejsou jejich autoři známi.

Knihvazači byli ponejprv lidé náležející k různým církevním komunitám, kde byla ostatně soustředěna naprostá většina knižní výroby. Teprve od 12. století, ve větší míře od 13. století, spolu s rozvojem měst a následně i vznikem univerzit se knihvazačství stává i světským řemeslem. Jedině ve velkých centrech, kde byl dostatek zájemců, kteří měli zároveň dostatek financí k pořízení knihy a její vazby, měla tato vysoce specializovaná profese šanci se uživit. Sdružují se proto do cechů či bratrstev (obdobně jako jiná řemesla), přičemž často svázané knihy i prodávají. Velký rozmach tohoto řemesla pak započal s příchodem knihtisku, kdy se výrazně zvyšuje počet vydávaných knih i jejich cena. Nebylo poté výjimkou, pokud byl knihvazač výhradně zaměstnáván panovníkem, významným šlechticem či jinou mocnou organizací.

Zatímco latina používá pro knihvazače vcelku jednoznačné názvy introligator a ligator librorum, u češtiny je potřeba dávat si trochu větší pozor. Dnes můžeme knihvazače označovat i slovem knihař, avšak ve staročeštině byl tento termín užíván zejména pro obchodníka s knihami, který mohl, ale nutně nemusel, knihy také vázat. Staročeské přesné označení tohoto řemesla je vazač či zde užívaný knihvazač.

Postup práce

Ještě před samotným svázáním musel knihvazač nejprve popsané složky správně seřadit či alespoň jejich seřazení zkontrolovat. To mu mohly usnadňovat především kustody, normy či archové signatury (více zde). Poté mohl přistoupit k samotnému knihvazačskému procesu. Složky pergamenu či papíru prošil zpravidla nitěnými stehy, jež zároveň obšívají vazy procházející napříč hřbetem. Jako vazů ve středověkých knihách bývalo užíváno kožených řemínků či pevnějších řemenů, provazů, zvířecích šlach, strun nebo pergamenových proužků. Jejich přečnívající konce knihvazač zapustil, zaklížil a případně zaklínoval do dřevěných desek. Poté mohl desky potáhnout pokryvem, velmi často usňovým, čímž bylo dosaženo větší ochrany nejen desek, ale především jinak nechráněného vazebného organismu ve hřbetu. Usňový pokryv mohl být knihvazačem zdoben např.: technikou řezby do kůže, zlacením, malbou či velmi oblíbeným slepotiskem. Ten spočíval ve vtlačování nahřátého kovového náčiní do velmi zvlhčené usně, která i po uschnutí zachovávala vzniklý plastický reliéf. Vzory se do nářadí vyrývaly většinou negativně, aby na usni zůstávaly vystouplé. Opačně tomu bylo, pokud se slepotisková výzdoba vazby následně zlatila. Zlacení tak nebylo tolik odíráno při manipulaci s knihou.

Až gotičtí knihvazači polepovali vnitřní stranu desek polovinou přeloženého dvojlistu, která tak sloužila jako přídeští, přičemž druhá, volná část dvojlistu sloužila jako předsádka. Ti také zdokonalili obšívání krajních vazů a vytvořili tak kapitálek, jenž zvyšoval odolnost vazby a působil i esteticky. Dalším podobným vylepšením bylo provedení ořízky, která především ochraňovala listy knihy před pronikáním prachu, vlhka a různých škůdců. Mnohdy se však také setkáváme s jejím zdobením nebo popsáním informacemi o dané knize (nejběžněji název či příp. obsah).

Nakonec mohla být opatřena sponami, jež pevně svíraly knižní blok mezi deskami. Ty bylo možné pobít ochranným kováním (nejběžněji tzv. pukly), které bylo někdy dokonce i osázeno drahými kameny, kovy či dalšími vzácnými zdobnými materiály. Vzhledem k těmto poměrně různorodým činnostem knižní vazby docházelo často ke spolupráci knihvazačů s jinými řemeslníky, kteří jim buďto vyráběli potřebný materiál (např.: koželuhové, jircháři, pergameníci, papírníci atp.) nebo zhotovovali knihvazačské náčiní či přímo části vazby (nejčastěji spony a kování, mohlo se tedy jednat např.: o kovotepce, kováře, zlatníky atp.).

Doporučené zdroje informací

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.

Pavlína HAMANOVÁ, Z dějin knižní vazby, Praha 1959.

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Rukopisná kniha

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Knižní vazba

Skriptoria a písařské dílny

Skriptoria se ve středověku vyskytovala zejména v rámci církevních institucí, nejčastěji v klášterech. Písařské dílny však mohly fungovat i při biskupstvích, arcibiskupstvích, katedrálních školách atp. Nesmíme si však myslet, že písařská činnost byla vždy jednou z hlavních činností dané instituce. Velmi záleželo na konkrétních osobách, jež je vedly či v nich působily, nebo na ekonomické či kulturní situaci, ve které se zrovna nacházely. Skriptoria byla zpravidla velmi svébytná a sama si vytvářela psací látky a další pomůcky (např.: pisadla, inkoust, případně barvy pro iluminátory, atd.) potřebné pro svou činnost.

V případě církevních skriptorií psali kvalifikovaní krasopisci zejména liturgické texty, ale mezi jejich díla se řadí také diplomatické písemnosti či případné další dokumenty úředního charakteru. Většina děl vznikala pro potřeby daného církevního skriptoria, existovaly však případy, kdy skriptorium vytvořilo dílo na základě objednávky od světské osoby. Tou byl ve většině případů ochránce příslušné církevní instituce. Mohlo se jednat buďto přímo o panovníka či šlechtice, jenž ji založil či nějak významně podporoval (nejčastěji formou dotací). Výsledné dílo (především šlo o různé liturgické rukopisy) sloužilo buďto pro osobní potřebu nebo jako dar pro jinou významnou světskou osobu či církevní instituci. Často se tak dělo ještě výměnou za další hmotné výhody nebo dary. Dalším případem bylo vytvoření rukopisu pro tzv. nové fundace (pobočky), které potřebovaly pro začátek alespoň základní výbavu liturgických a teologických knih. Nejčastěji se tak dělo v rámci řádových skriptorií, jenž se nejvíce vzájemně podporovala. Nejvzácnějšími případy jsou pak osobní dary mistrů kaligrafů pro své přátele či osoby, kterých si velmi vážili a ctili.

Rozmnožování textů

V průběhu raného a vrcholného středověku, kdy se knižní produkce, a z velké většiny i poptávka, omezovala na církevní okruh, byly texty zpravidla opisovány dle různých předloh. V případě, že kniha ještě nebyla svázána, mohl být proces urychlen tím, že více písařů pracovalo souběžně na různých částech textu. Jelikož při opisování mohly vznikat specifické chyby jako například zavlečení zkomoleniny (chyby) v textu předlohy i do opisu, vynechání řádků nebo slov, bylo dobrým zvykem, že texty ještě kontroloval určitý vyšší činitel skriptoria.

Knižní produkce se však změnila spolu s rozmachem univerzit, tedy i vzdělaností světské populace, a soukromých knihoven. Jelikož se zvýšila celková poptávka po knihách, obzvláště pak konzumního rázu, kterou již církevní skriptoria nedokázala sama pokrýt, vytvořil se prostor pro další „písařské instituce“, které by dokázaly kvalifikovaně opisovat žádaná díla. V zahraničí proto vznikli tzv. stacionáři, jež za poplatek propůjčovali složky děl, potřebných zejména k výuce. Těm se říkalo pecie. Bývaly to bezchybné texty, jejichž následné opisy byly dodatečně kontrolovány. V českých zemích ale tento způsob množení knih nevznikl. Místo toho zde byly knihy množeny formou diktátu, tedy hlasitého předčítání předlohy více písařům najednou. Mimoto vznikla i instituce námezdních písařů, kteří opisovali texty na základě jednotlivých objednávek. Zajímavostí je, že tito písaři v rámci konkurenčního boje vyvěšovali i jakési plakáty, kde názorně prezentovali, jakými písmy jsou schopni psát.

Doporučené zdroje informací

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Hana PÁTKOVÁ, Česká středověká paleografie, Praha 2008.

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Rukopisná kniha