Pergamen
Pergamen (angl. parchment, fr. parchemin, něm. Pergament) se vyrábí ze zvířecí kůže – nejběžněji z ovčí, kozí, telecí a jehněčí kůže. Jedná se o velmi pevnou a trvanlivou látku, jejíž pořizovací cena však byla vzhledem ke zdrojové surovině velmi vysoká. Přesto se postupem času stal především v Evropě dominantní psací látkou středověku.
Nebylo to zásluhou pouze jeho trvanlivých kvalit, ale zároveň se měnil trend „formy“ – z hůře skladovatelných a přenositelných svitků (nejčastěji z papyru) se přecházelo na trvanlivější kodex, pro který bylo užití pergamenu mnohem vhodnější než do té doby běžněji používaný papyrus. Obdobným způsobem byl pak sám postupně nahrazen papírem, který byl levnější a zároveň vhodnější pro knihtisk. Zpočátku (2. století př. n. l.) se jeho výroba rozvíjela především ve městě Pergamon v Malé Asii, odkud se postupně rozšiřovala a kde nejspíše pergamen získal své jméno.
Výroba
Zvířecí kůži je nejprve potřeba mechanicky zbavit vazů na její vnitřní straně. Tento proces se nazývá mízdření a jde v zásadě o seškrabávání již zmíněné vazivové vrstvy (tzv. mázdry). Následně se musí odstranit chlupy. To se provádí buďto loužením ve vápenném mléce zhruba po dobu 7 až 14 dní nebo enzymaticky (za použití holubího či psího trusu). Poté se kůže ještě očistí od případných nečistot a napne se na rám, kde se nechá úplně vyschnout, čímž se i narovná. Jakmile je dostatečně vysušená, obrousí se pemzou a vyplní křídou. Tím je dosaženo toho, že vlákna kolagenu se přichytí k povrchu a pergamen navíc lépe přijímá inkoust, barviva a pigmenty. Nakonec se pergamen vyhladil pomocí kovových hladítek. Celkově trval proces výroby okolo 6 až 12 týdnů. Pergamenové složky se pak běžně skládaly podle velikosti kůže „do kvaternů, kvinternů či sexternů (tj. do čtyř, pěti či šesti dvojlistů)“(1) a ořízly dle potřeby v závislosti na formátu knihy, listiny či účelu, ke kterému měl být použit. Dodatečně mohl být ještě barven (nejčastěji purpurový) či zdoben plátkovým zlatem, to se však dělo pouze výjimečně.
Druhy pergamenu
Pergameny se od sebe liší nejen v tom, z kůže jakého zvířete byl vyroben, ale i způsobem opracování (sbroušení).
V odborné literatuře se rozlišují tři základní typy:
- Jihoevropský neboli jižní
- Vnitřní (masová) strana byla velmi citlivě zpracována a výrazně bělejší, zatímco druhá strana zůstávala hrubší a zažloutlá. Jelikož bylo možné psát pouze na jednu stranu, užíval se tento typ pergamenu především ke zhotovování důležitých listin. Nejčastěji se užívalo ovčích či kozích kůží.
- Středoevropský neboli severní
- Byl opracován z obou stran, avšak méně jemně než jihoevropský. Zato se dalo se psát na obě jeho strany. Speciálním případem severního (tedy oboustranně opracovaného) pergamenu byl tzv. velín (angl. vellum, fr. vélin, něm. Pergament), jenž se vyráběl z kůže mláďat (nejčastěji z telat). To zapříčinilo, že materiál byl jemnější a pružný.
- Byzantský
- Opracováván byl stejně jako středoevropský z obou stran, jeho povrch se ale ještě upravoval směsí vaječného bílku, pšeničného škrobu a lněného semínka. Tím se dosáhlo výraznějšího lesku. Vhodný byl však především jen k psaní inkoustem, neboť barvy na něm špatně držely.
Palimpsest
Zvláštním případem je pergamenový palimpsest (existují však i papyrové palimpsesty). Jedná se o pergamen, jehož původní text byl vyškrábán pomocí nožíku nebo pemzy a byl nahrazen textem novým (tzv. reskribován). Důvod k takovým krokům nalézáme především v tom, že pergamen byl velmi drahý. Reskribovány tak byly „texty, pro které nebylo z pohledu současníků aktuální ani perspektivní využití“(2).
V současné době je ale možné původní texty zobrazit díky použití speciálních metod založených na UV záření či rentgenu. Nalezeny tak mohou být i zcela neznámá díla, která se již jinak nedochovala.
Doporučené zdroje informací
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Hana PÁTKOVÁ, Česká středověká paleografie, Praha 2008.
Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.
Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.
Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Pergamen
Papír
Vzhledem k tomu, že tato webová stránka se věnuje knihám starším (rukopisy, prvotisky, staré tisky), je potřeba zmínit, že papír dnešní doby není stejný papír, jaký se používal dříve. Papír, který dnes běžně používáme, je většinou ze smrkové buničiny a je méně pevný a trvanlivý než ručně vyráběný papír, jenž se užíval dříve. Ten byl totiž z hadrů.
Autorství jeho vynálezu je přisuzováno čínskému dvornímu hodnostáři Ts’ai Lunovi, žijícím na počátku 2. století. Pozdější archeologické nálezy však prokazují, že výroba papíru byla čínským řemeslníkům již na přelomu 2. a 1. století před Kristem. Z Číny se každopádně šířila znalost výroby papíru do dalších asijských zemí a v 8. století i do těch arabských. Odtud se přes Pyreneje dostala až do Itálie, ze které pochází nejstarší písemně dochovaná papírna v křesťanském světě (13. století). Trvalo však více než půl století, než se papírny rozšířily i ve Francii a následně v Německu a dalších zemích Evropy.
Papír jakožto psací látka se výrazně zasadil o rozšíření produkce knih. Jednak byl výrazně levnější než do té doby užívaný pergamen, což mělo za následek, že kniha psaná (a později tištěná) na papíře byla cenově dostupnější pro širší okruh populace. Za druhé byl vhodnější pro knihtisk, jehož vznik částečně předznamenal. Díky menší ekonomické zátěži na jeho výrobu ve spolupráci s vyšší efektivitou produkce knih při použití knihtisku, pak mohly být knihy tisknuty ve větších nákladech za nižší pořizovací cenu.
Výroba
Způsob výroby se až do přelomu 18. a 19. století prakticky příliš neměnil a celý proces trval 2 až 3 měsíce. Základem výroby byly hadry. Materiál hadru určoval kvalitu budoucího papíru. Lněné se shromažďovaly pro nejjemnější a zároveň nejpevnější papír, konopné pro psací papír, vlněné většinou pro lepenku a bavlněné s hedvábnými pro nejméně kvalitní papír, který sloužil k balení či jiným technickým účelům. Hadry proto musely být roztříděny nejen však dle materiálu, ale i dle jejich barvy. Byly zbaveny knoflíků, či jiných podobných nežádoucích předmětů, rozřezány, vyklepány, vyběleny sluncem na trávníku, vyprány a uvařeny.
Poté byly na zhruba dva týdny vloženy do dřevem nebo kamenem vyložených jam. Zde prošly hadry hnilobnými procesy a stala se z nich tzv. hadrovin. Následně se během přibližně 12 – 18 hodin rozmělnily. Zhruba od 13. století probíhala tato fáze výroby ve stoupách, což bylo zařízení, jež se skládalo z vyztužených koryt či z kádí s hadrovinou a těžkých dřevěných (později kovových) kladiv s hřeby či noži na úderné ploše sloužících k drcení hadroviny. Pohyb kladiv byl přes hřídel poháněn pomocí vodních či větrných mlýnů. Tím vznikla tzv. polodrť. Ta se promíchala s vápnem a dva týdny se na hromadě nebo v kádi nechala zrát, aby prošla stoupami ještě jednou a stala se z ní tzv. celodrť, tedy papírovina.
Papírovina se následně slévala do čerpacích kádí, ze kterých byla nabírána na čerpací formu – tu si lze představit jako obdélníkové síto z drátků s dřevěným rámem, jehož velikost závisela od požadovaného formátu. Po odkapání byla papírovina vyňata, položena na plstěnec (savá vrstva z plsti či vlněného sukna) a zarovnána spolu s dalšími do sloupce neboli puštu. Kompletní pušt, který se skládal z dřevěných desek nahoře i dole, mezi kterými bylo vyrovnáno 181 archů papíroviny a 182 plstěnců, se stlačil pomocí papírenského lisu, čímž byly archy zbaveny vlhkosti a zhutněny. Plstěnce a papíry se roztřídily a znovu samostatně vylisovaly.
Takto ošetřené papíry se potom přehozené přes šňůry či tyče sušily v půdních prostorách, ve kterých bylo sucho a mírná cirkulace vzduchu. Po vysušení se papír ještě jednou lehce vylisoval a ručně vyhladil. Tak vznikl papír vhodný pro knihtisk. Pokud byl určen pro psaní, byl před posledním lisováním ještě naklížen, čímž bylo dosaženo větší odolnosti vůči vnikání vody do papíru. Klížení se od 8. století provádělo pšeničným škrobem, od konce 13. století se užíval živočišný klih.
Filigrán
Filigrán „(z lat. filum = nit, granum = zrno, angl. watermark, fr. filigrane, něm. Wasserzeichen, čes. též průsvitka, nesprávně vodní značka, vodotisk, vodoznak)“(1) je způsob označování papíru, které je zejména patrné při pohledu na papír proti světlu. Byl využíván jako označení papírny, ve které se daný papír vyrobil. Tzv. pravý filigrán (průsvitka) je vytvořen pomocí kovového drátku vytvarovaného do určité podoby (většinou shodné s obchodní značkou papírny), který byl vpleten nebo naletován k sítu „ruční čerpací formy či na egutér papírenského stroje“(2), čímž při lisování papíroviny došlo k zeslabení vrstvy papíru v místech, kde vedl drátek. Jednodušší reliéfy značek zhotovoval většinou řemeslník, který zároveň vytvářel či opravoval síta, složitější pak vyráběl zpravidla zlatník. Naopak tzv. nepravý filigrán (stíněnka) vznikal vtlačením kresby do papíroviny pomocí razidla. Výsledná značka není tolik průsvitná jako u průsvitky a navíc při vtlačování vrstva v určitých místech zesílila, takže ve výsledku se jedná spíše o její stínový obraz. Objevuje se však až ke konci 18. století.
Filigrány se začaly uplatňovat spolu s rozšířením výroby papíru v Evropě, konkrétně tedy od 13. století. Každá papírna měla zpravidla svou vlastní značku, která se s postupem času mohla měnit. Často tak mohou filigrány vědcům poskytnout alespoň přibližné informace ohledně místa (provenience) a doby vzniku. Přestože nemusí být možné s jistotou určit, zdali se papír s filigránem použil k výrobě knihy ihned po jeho vytvoření (přestože to tak většinou bylo), lze minimálně stanovit určité datum, před kterým nemohl papír, a tedy i daná kniha či jiný dokument, vzniknout (tzv. post quem).
Doporučené zdroje informací
František ZUMAN, Knížka o papíru, Praha 1947.
Hana PÁTKOVÁ, Česká středověká paleografie, Praha 2008.
Josef KORDA, Papír. Historie řemesla a výrobní techniky, Praha 1983.
Josef KORDA, Papírenská encyklopedie, Praha 1991.
Miroslav FLODR, Filigranologie. Úvod do studia filigránů, Brno 1974.
František ZUMAN, Filigrány, jejich vývoj a význam, Časopis Národního muzea 113, Praha 1939, s. 88–117.
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.
Petr VOIT, Nauka o papíru, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-papíru_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].
Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Papír obecně
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Filigrán