Úvod k písmu
„Předpokladem vzniku knihy jest písmo. Kdyby nebylo bývalo vynalezeno, nebyla by bývala vznikla kniha.“(1)
Písmo je možné považovat za jeden z nejvýznamnějších „vynálezů“ lidstva. Je to prostředek, který převádí sluchový vjem (řeč) na znaky (symboly), čímž umožňuje lidem zaznamenat informace, znalosti či myšlenky a uchovat je i pro budoucí generace. Propojuje tedy minulost s přítomností.
Nevzniklo však v nějakou určitou chvíli, ale vyvíjelo se postupně spolu s mnoha různými národy v čase i prostoru. Od prostých zářezů do různých materiálů či uzlů na provaze, přes písma obrázková, až po dnešní písma logografická (např.: čínština), sylabická (např.: japonština a korejština) a hlásková. Do poslední kategorie spadá většina dnes užívaných písem, včetně písem latinského typu. Latinské písmo se vyvinulo z řeckého písma (ovlivněno písmem etruským), které se zase pro změnu vyvinulo nejspíše z písma fénického.
Vzhledem k zaměření této stránky především na latinský kulturní okruh (zejména pak na středoevropskou provenienci), je obsah věnován především knize kodexového typu a jejím písmům. Konkrétně tedy písmům latinského okruhu, která lze charakterizovat tak, že užívají tzv. římské abecedy bez ohledu na použitý jazyk.
Píšeme-li zde o latinském písmu, je vhodné zmínit, jakými způsoby jej lze klasifikovat/popsat. Jako základní dělení může posloužit rozlišení na písmo majuskulní a minuskulní. Majuskulní písmo má všechny písmena stejně vysoká (tj. imaginárně vepsaná mezi dvě vodorovné linky – např.: JAZYK), zatímco minuskulní má písmena tzv. trojího rozměru (tj. imaginárně vepsaná mezi čtyři vodorovné linky – např.: text tohoto odstavce). Písma paleografická, tedy ta, která byla v průběhu historie psána ručně, lze dělit na knižní, listinná, kurzivní a polokurzivní. Vzhledem k zaměření tohoto webu je předmětem našeho zájmu především písmo knižní. To se vyznačuje velmi estetickou a kaligraficky úhlednou formou. Písmena jsou stojatá a vzájemně oddělená.
Doporučené zdroje informací
Hana PÁTKOVÁ, Česká středověká paleografie, Praha 2008.
František MUZIKA, Krásné písmo ve vývoji latinky, I. a II. díl, Praha 1963.
Vladimír KAISER, Klasifikace tiskového písma z hlediska PVH, SAP XXXI2, Praha 1982, s. 446–479.
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.
Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].
Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.
Vývoj latinského písma
(zde uvedené nastínění vývoje rukou psaného latinského písma je převzato z knihy "Česká středověká paleografie" od Hany Pátkové)
Latinské paleografické písmo se vyvíjelo již od starověku, kdy na Apeninském poloostrově nejspíše vzniklo z řeckého západního písma a ovlivněno bylo písmem etruským. Mezi nejvýznamnější písma této doby řadíme kvadratickou a rustickou kapitálu, starší a mladší římskou kurzívu, unciálu a starší či mladší polounciálu. Se zánikem římské říše sice písemná kultura upadla, avšak jejími nositeli se v Evropě v raném středověku staly především kláštery, které si ale vzhledem ke geografické odlehlosti postupně písmo modifikovaly. Tak vznikla tzv. národní písma. V jejich rámci rozlišujeme merovejské, vizigótské a tzv. langobardské písmo, kuriálu (užívanou především v papežských písemnostech), písma ostrovní a písma „germánských“ oblastí. Neznamená to však, že by se již neužívalo písem starších, např.: unciály či polounciály.
V průběhu 8. století se ve Franské říši vyvinula karolina nebo též karolínská minuskula (a později i její modifikace diplomatická minuskula, jež se užívala v listinách a příbuzných písemnostech). Toto písmo se postupně rozšířilo do velké části křesťanské Evropy a ovlivnilo tak její písemnictví. Již od 11. století lze pozorovat první projevy gotických písem, avšak plně se projevují spíše až s laicizací písemnictví, čemuž výrazně napomohl i vznik a rozvoj univerzit. U gotických písem rozlišujeme základní kategorie, a to gotickou minuskulu (ta se dále dělí na texturu (kaligrafická verze), gotickou minuskulu a zběžnou gotiku), bastardu (tu lze také dělit na kaligrafickou bastardu, bastardu a zběžnou bastardu) a gotickou kurzívu, u které můžeme též sledovat i její zběžnou verzi.
Výrazná změna nastala na přelomu 14. a 15. století, kdy bylo víceméně vědomě formováno nové písmo, tzv. humanistické. Příčinou této do značné míry cílené změny byla záliba tehdejších učenců v antice. Vliv zde měly především v prvé řadě antické texty, jež v té době existovaly především v opisech psaných karolinou, která byla oproti gotickým písmům dobře čitelná a esteticky vyvážená. Zadruhé to bylo majuskulní písmo nápisů na starověkých památkách, tedy kapitála. Humanistické písmo se po Evropě rozšiřovalo během 15. a 16. století a koexistovalo spolu s gotickými písmy, přičemž bývalo pravidlem, že latinské texty byly psány humanistickým písmem a texty národních jazyků písmy gotickými či později novogotickými.
To se odrazilo i po vynálezu knihtisku v polovině 15. století v tištěných knihách. Je potřeba zmínit, že u tištěných knih již nehovoříme o písmech paleografických, nýbrž typografických. Ta se samozřejmě zákonitě vyvinula z písem paleografických, a proto do jisté míry převzala i jejich členění. Podle Petra Voita proto rozdělujeme tisková písma na: 1) gotická a novogotická (např.: textura, bastarda, švabach a fraktura), která se užívala až do poloviny 20. století; 2) goticko-humanistická (např.: gotikoantikva), jež se však užívala pouze do 16. století; a 3) humanistická (např.: antikva), jejichž morfologie se vyvíjí až do současnosti.
Doporučené zdroje informací
Hana PÁTKOVÁ, Česká středověká paleografie, Praha 2008.
František MUZIKA, Krásné písmo ve vývoji latinky, I. a II. díl, Praha 1963.
Vladimír KAISER, Klasifikace tiskového písma z hlediska PVH, SAP XXXI2, Praha 1982, s. 446–479.
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.
Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].
Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.