Kniha obecně

Podoba knihy

Tvar knihy

Vzhledem k zaměření tohoto webu na rukopisy, prvotisky a staré tisky je stěžejní formou tvaru knihy tzv. kodex. Slovo kodex pochází z latinského codex či caudex (původně špalíček⁽¹⁾). Nejprve označovalo kmen stromu nebo špalek, poté toto označení přešlo i na dřevěné destičky vylité voskem, na které se psalo. Respektive sloužily především k zapisování textů dočasné či momentální potřeby a k výuce psaní – poté, co je žáci celé popsali (neboli spíše „poryli“, protože do vosku se rylo různými „psacími pomůckami“), stačilo vosk zahřát, vyhladit a destička byla opět připravena k použití.

Odtud pak význam přešel na formu knihy, jejíž základem jsou archy psací látky přeložené do dvojlistů, které se do sebe zasunují (více níže) a ve hřbetě jsou sešité. Kodexy bývaly zprvu papyrové (od 2. století), avšak s postupem času začal převládat pergamen (od 4. století). Jelikož se vyráběl ze zvířecích kůží, byla jeho pořizovací cena vysoká. Tuto značnou nevýhodu ale dokázala převážit jeho vysoká trvanlivost a výrazně lepší dostupnost v rámci celé Evropy oproti papyru, který se musel dovážet ze Středomoří. Rozšíření pergamenu také dosti pomohla expanze křesťanství, jež šířilo tzv. „knižní kulturu“. Po rozšíření znalosti výroby papíru v Evropě se začalo užívat především této psací látky, která byla výrazně levnější a naprosto dominantní postavení má i v dnešní době.

Kniha kodexového typu má několik výhod oproti jiným způsobům fixace textu (např.: deskám, tabulkám nebo svitkům). Je velmi skladná, odolná a usnadňuje čtenáři orientaci v textu.

Kodex se skládá ze dvou částí: knižního bloku a knižního korpusu. Knižní blok se skládá ze složek (vysvětleno níže), jež jsou vzájemně sešity pomocí stehů a vazů. Pod pojmem knižní korpus se rozumí desky zpravidla s pokryvem, do kterých je zasazen knižní blok. Tyto části jsou vzájemně sešity tak, aby u sebe držely (více v sekci Vazba). Základem knižního bloku, jakožto kodexu samotného, je arch psací látky přeložený do dvojlistu. Takto přeložené archy se zasunují do sebe a tvoří tak složky, které se označují podle počtu zasunutých dvojlistů – binio (2), ternio (3), quaternio (4), quinternio (5) či sexternio (6). Složky se seřadí za sebe a sešijí. Tímto způsobem je zamezeno zbytečnému nárůstu knižního hřbetu, jak by tomu bylo v případě, pokud by se všechny dvojlisty zasunovaly do sebe nebo by se naopak nezasunovaly vůbec.

Zrcadlo strany

Pojmem zrcadlo se rozumí plocha strany knihy, která je určena k popsání či potištění vlastním textem díla, včetně případného textu pod čarou, a která je v určitém poměru odsazena od okrajů stránek (po stranách zpravidla méně než shora a zdola). Mimo zrcadlo stojí značení čísel listů, stran a sloupců, kustody, normy, signatury archů (více v části Způsoby orientace v knize), ani marginálie či záhlaví. Zrcadlo je určováno samotným členěním textu, které mohlo být buďto jednolité (jako například na této stránce), řazeno do sloupců (často například u liturgických knih), kombinací dvou předchozích způsobů či ve výjimečných případech nepravidelné (například u figurálních sazeb).

Způsoby orientace v knize

Číslování a další způsoby značení stran, listů, sloupců či archů nesloužilo pouze ke zlepšení orientace čtenáře v knize, ale i k usnadnění knihvazačských a písařských či sazečských prací. Písaři zapisovali text po jednotlivých složkách a tiskaři samozřejmě potiskovali pouze jednotlivé archy. Proto bylo zapotřebí, aby bylo nějakým způsobem značeno, v jakém pořadí mají být tyto části textu ve výsledné knize seřazeny.

Paginace neboli číslování stran, které je dnes pro nás samozřejmé, se v minulosti (zejména u rukopisů a prvních tisků) příliš neužívalo. Mnohem obvyklejší byla tzv. foliace, tedy číslování listů. List (folio) má dvě strany, přední se nazývá recto a zadní verso. Při odkazování na číslo určitého listu tedy bylo potřeba i doplňku v podobě písmene „r“ či „v“ (či případně a nebo b), který určil, o jakou konkrétní stranu se jedná. Ve středověku však foliace odkazovala mnohdy na aperturu a konkrétní sloupec. Zápis se tak skládal z čísla folia a písmene a-d označující sloupec (v případě, že strana obsahovala dva sloupce a apertura tedy čtyři). Často se však pouze číslovaly různé oddíly či kapitoly, jejichž jednotlivé textové úseky mohly být marginálně označeny písmenem, což zpřesňovalo možnosti tohoto způsobu odkazování.

Zajímavým prvkem usnadňující orientaci v textu je kustod (z lat. custos = hlídač, angl. catchword, fr. réclame, něm. Kustos). Význam tohoto pojmu je však nutné rozlišovat pro rukopisné a tištěné knihy. U rukopisných knih chápeme kustod jako pořadové číslo určité složky, které knihvazači ulehčovalo správné seřazení složek knihy před vazbou. V případě tištěných knih se jedná o zápis začátku textu (často počáteční slabiku prvního slova) následující strany, sloupce či složky. Proto rozlišujeme kustody stránkové, sloupcové a složkové neboli vrstvové. Složkový (či příp. listový) kustod byl v zásadě využíván i v rámci středověkých rukopisů, avšak dnes je označován pod pojmem reklamant. Odlišný od kustodu tištěné knihy byl ještě v tom, že často obsahoval spíše jedno či více slov následujícího textu. Nejenže tyto pomůcky mohly pomáhat správně seřadit složky při vazbě knihy, ale poskytovaly též čtenářům jistý komfort. Zejména při hlasitém předčítání knihy určitému publiku, kdy čtenář při otáčení listu znal začátek následující strany.

Dále zde můžeme zařadit normu (lat. pravítko, pravidlo, angl. manchette, fr. side-note, něm. Norm nebo Randbemerkung), což byl menší text umisťovaný do spodní části první strany každého archu, který mohl obsahovat výrazně zkrácený název díla, jméno autora či pořadové číslo určité části díla. Podobné umístění mívá i archová signatura (z lat. signum = znamení, angl. a fr. signature, něm. Bogensignatur, Bogenzahl, Bogenziffer, Signatur nebo Signaturkennzeichnung), která se nejčastěji skládala z písmene a číslice. Abecedně řazená písmena určovala pořadí složky v knižním bloku, číslice pořadí listu ve složce. Stejně jako norma usnadňovala knihvazačské práce a po ořezání bloku zcela či částečně zmizela.

Doporučené zdroje informací

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Kniha - fyzický popis

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Technologie sazby

Vývoj knihy

Ve starověku nebyly texty (ať už literární, právnické, vědecké či jiné) zaznamenávány do knih dnešního typu. K zápisu textů se užívalo např.: hliněných tabulek (zejména na Blízkém východě), do kterých byl text vytlačován pomocí různých psacích nástrojů. Následně byly vysušeny na slunci či vypáleny. Tím se v nich text „zakonzervoval“. Kvůli jejich křehkosti a váze však nebyly příliš vhodné pro převážení.

V Egyptě, na Blízkém východě a následně i ve Středomoří byl užíván především papyrus, který se vyráběl se ze šáchoru papírodárného (Cyperus papyrus), a to převážně v Egyptě, Sýrii, ale i na Sicílii. Obnažená dužina stvolů šáchoru se nejspíše nařezala na proužky, které se nevlhčily a kladly křižmo přes sebe. Následně se lisovaly, usušily a vyhladily. Jednotlivé kusy (pruhy, listy) se slepovaly pomocí směsi mouky s octem (tento postup je znám pouze díky popisu Pilnia Staršího). Papyrus byl svinován do svitků (tzv. rotulů), které mohly být namotávány na dvě tyčky a dosahovaly délky až několika metrů. Na svitek se psalo zpravidla po jedné straně, pokud byla popsána i druhá, nazývá se opistograf. Svitkové knize se říká volumen a byla ukládána do speciálních skříní s přihrádkami (scrinio). Nejstarší dochovaný papyrus pochází pravděpodobně již z 1. poloviny 3. tisíciletí př. n. l. Tato forma záznamu textu byla v Evropě využívána po celou antiku a přečkala až do raného středověku, kde byla již postupně vytlačována rozšiřujícím se kodexem. Vzhledem k ne tak velké trvanlivosti papyru, jeho náchylnosti na fyzické poškození při manipulaci a nesnadnému způsobu skladování svitků se do dnešní doby dochovalo pouze několik papyrových svitků a žádný zcela kompletní. Nejdéle (nejspíše do počátku 11. století) se papyrus užíval v rámci papežské kanceláře pro zhotovování úředních dokumentů, jež však nespadají pod definici knihy, kterou jsme si pro účely tohoto webu stanovili.

Za předchůdce kodexu by se daly považovat svázané dřevěné destičky vylité voskem užívané již Římany k zapisování textů dočasné potřeby (např.: účty či různé poznámky). Nejstarší dochované kodexy pak pocházejí z 1. až 2. století z Egypta. V Evropě se prosazují od 4. století a od 8. století již naprosto převládají. Zpočátku mohly listy kodexů být i papyrové, ale s koncem antiky se stále více jako psací látka prosazoval pergamen, který ovšem mohl být používán i ve formě svitku. Rukopisné pergamenové knihy kodexového typu jsou pak dominantní knižní formou středověku až do vynálezu knihtisku v 15. století. Od raného středověku jsou vytvářeny skriptorii v rámci církevních institucí (nejčastěji při klášterech), s příchodem univerzit se k výrobě uchylují i světské instituce, jež tak reagují na zvýšenou poptávku po knihách. Od 13. století, kdy se v Evropě rozšiřuje znalost papíru, se tato psací látka stále více prosazuje, neboť je levnější než dosud používaný pergamen. Konečnou dominanci pak získává spolu s uplatňováním knihtisku. Je však dobré vědět, že některá díla byla vytištěna i na pergamenu, dělo se tak však pouze v ojedinělých případech a zejména u liturgických knih. Zároveň je potřeba si uvědomit, že okamžitě se vznikem knihtisku nezanikla produkce rukopisných knih. Nejenže se znalost tisku knih šířila postupně, ale z praktických či estetických důvodů vznikaly rukopisy i v dobách, kdy byl knihtisk již v zásadě běžnou praxí. Mohlo se tak dít například u textů, které byly individuálním projevem lidové či intelektuální (např.: vědecké a školní práce) činnosti, nebo i u těch, jejichž tisková forma byla v dané době nějakým způsobem potlačována. Výjimkou nejsou ani novověké rukopisy (více zde).

Kromě psacích látek se měnily i materiály a způsoby vazby knih. Od těžkých dřevěných desek se postupem času přecházelo k deskám lepenkovým. Jako pokryv desek se kromě usně, prosazuje i pergamen, papír či plátno. Společně s koncem dřevěných desek mizí i jejich kování, spony jsou nahrazeny stuhami. S rostoucími náklady knih (tedy s počtem výtisků určitého díla) se čím dál více opouští velké formáty knih, typické zejména pro honosné středověké rukopisy. Velký zlom pak znamená průmyslová revoluce, kdy se knihy už nemusí vyrábět ručně, ale industriálně. Všechny tyto změny jsou ovlivněny čím dál více masovou produkcí knih, reagující na zvyšující se poptávku. A tím pádem i potřebou snížit náklady na jejich výrobu tak, aby mohly být dostupné alespoň pro většinu, ne-li všechny poptávající. Tento proces, pokračující v zásadě až do dnešní doby, zapříčinil, že knihu si dnes v našich podmínkách může dovolit pořídit prakticky každý. Což bylo dříve naprosto nemyslitelné.

Doporučené zdroje informací

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.

Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Kamil BOLDAN, Počátek českého knihtisku, Praha 2018.

Hana PÁTKOVÁ, Česká středověká paleografie, Praha 2008.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha a svět, Praha 1973.

Jaromír HOŘEC, Počátky české knihy. Praha 2003.

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Kniha - fyzický popis

Funkce knihy

Stejně jako se vyvíjela forma, materiál a způsob vyhotovení knihy, měnila se do jisté míry i její funkce. Nejprve je potřeba si uvědomit, že podíl gramotných lidí v populaci byl po většinu historie velmi nízký. Podíváme-li se na středověk v Evropě, tak gramotné lidi bychom až do založení prvních univerzit našli převážně pouze mezi představiteli křesťanské církve. Spolu s univerzitami výrazně vzroste gramotnost (a učenost) i mezi světskou populací, stále je to však poměrně nízké procento obyvatel. Tento podíl se s postupem času stále více navyšuje, zejména pak díky možnostem levnější a širší knižní produkce zapříčiněné využíváním knihtisku, ale opravdu velký zlom přichází s důsledky osvíceneckých reforem a průmyslové revoluce⁽¹⁾.

Ve středověku, bavíme-li se zde o křesťanském kulturním prostředí, naprosto převládají latinsky psané knihy náboženského charakteru, zejména ty liturgické. Nalézáme i naučná či literární díla, ovšem ve velmi malé míře. S knihami se tedy setkáváme především v prostředí klášterů a jiných církevních institucí. Dále také u panovníků a významných šlechticů, kteří si buďto mohli dovolit knihu pořídit či jim byla církví věnována, za jejich služby. Obzvláště v této době je kniha brána za vysoce cenný předmět, neboť k jejímu zhotovení bylo zapotřebí množství drahého a umně zpracovaného materiálu (např.: pergamen) a vysoce kvalifikované práce písařů, iluminátorů, knihvazačů a případně i kovotepců. Její hodnotu ještě umocňuje velký vliv křesťanství, které je s knihami silně spjato. S tím ostatně souvisí i dominantní postavení latiny vůči národním jazykům, které jsou užívány spíše ojediněle. Kniha je v tomto období nejen nositelem znalostí, myšlenek a náboženských hodnot, ale také předmětem reprezentace, darů a bibliofilie.

Jisté změny nastávají až s laicizací vzdělanosti počínající zhruba ve 13. století, kdy se objevují první univerzity a do Evropy se také dostává znalost výroby papíru, který snižuje výrobní náklady na knihu. Postupně se více prosazují knihy pro potřeby univerzit, díla naučná i světská atp. Kniha se tak zároveň stává do jisté míry a v určitých případech i užitkovým předmětem, který slouží ke vzdělávání či pobavení. Od pozdního středověku se ve větší míře začínají uplatňovat také národní jazyky. Knihy jsou tím pádem zase o něco přístupnější širší veřejnosti. V polovině 15. století je ke všemu vynalezen knihtisk, jehož potenciál k poměrně masové produkci knih se vcelku rychle naplňuje a knižní produkce z hlediska obsahu se stále více diverzifikuje. Knihy jsou k dostání pro mnohem větší okruh lidí (např.: měšťanstvo, ale i movitější lidé z venkova). Do 19. století se knižní trh dále rozrůstá, národní jazyky získávají čím dál větší podíl na úkor latiny, roste podíl světské literatury, a to včetně např.: poezie, beletrie či literatury pro děti a mládež. S nástupem průmyslové revoluce se i knižní produkce mění na průmyslové odvětví, což spolu s rostoucí vzdělaností vede k de facto celospolečenské poptávce po knihách.

Kniha každopádně vždy uchovávala znalosti a myšlenky předešlých generací, výrazně pomáhala šířit vzdělanost, kulturní a umělecké hodnoty. Díla, uchovávaná v knihách, často ovlivňovala politické, kulturní, náboženské či sociální smýšlení lidí. Dalo by se tedy říci, že knihy napomáhaly formovat dějiny.

Doporučené zdroje informací

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Jaromír HOŘEC, Počátky české knihy. Praha 2003.