Kniha tištěná

Sazba

„Sestavování jednotlivých tiskových písmen, netisknoucích písmových výplňků a štočků do tiskové formy nazýváme sazbou“⁽¹⁾. Jelikož již rukopisy si v zásadě držely sazbu (angl. a fr. composition, něm. Satz) na vysoké úrovni, byly tyto principy přeneseny i do tištěných knih již v počátku. Jedná se zejména o tyto faktory:

• Text je na pravé straně zarovnán bez nutnosti použití jakýchkoli vyplňovacích znamének.
• Vertikální světlé pruhy „protékající“ textem (tzv. řeky), zapříčiněné výskytem nadměrných mezer mezi slovy, jsou minimalizovány.
• Poslední, tzv. východové, řádky v odstavci jsou konstruovány a slova jsou rozdělována pomocí rozdělovníku (tzv. divize)

Kromě těchto zásad bylo potřeba držet se formálních a estetických požadavků na text. Sazeč proto býval většinou univerzitně vzdělaný, neboť musel znát jazyky, zpočátku zejména latinu. Bylo zapotřebí také užívat různé typy písmen k různým účelům. Rozlišovalo se tedy tzv. písmo vyznačovací, jež se používalo pro nadpisy či jinak zvýrazněné části textu, a tzv. písmo chlebové neboli textové, kterým byl vyveden běžný text. Zvláštními případy sazeb jsou pak sazby figurální, které napodobovaly různé tvary (např.: kříž či kalich), a sazby akcidenční, jež využívaly různých atraktivních velikostí a sklonů písma.

Proces sazby

Procesem sazby je v tomto případě myšlena ruční sazba uplatňovaná od počátku knihtisku až do modernizace knihtiskařského procesu v 19. století, která využívala techniku tisku z výšky. Sazeč musel nejprve vložit jednotlivá tisková písmena, číslice, znaky a výplňky do tzv. sázítka. Jednalo se o zpola otevřený kovový (zprvu dřevěný) žlábek, který měl jeden konec pohyblivý, čímž se regulovala délka řádku dle formátu či jiné potřeby. Zpočátku mělo sázítko jeden řádek, postupně však jejich počet narostl až na 10 (více by bylo pro sazečovu ruku příliš těžké). Jednotlivá tisková písmena byla roztříděna v přihrádkách sazečské kasy neboli písmovnice, přičemž ta nejvíce používaná byla vpravo. Ke kase se připevňoval držák pro textovou předlohu (tenakl) s tzv. divizorem, jenž se posouval v závislosti na tom, jaký řádek se zrovna „sázel“.

Sázítka se následně vkládala do tzv. sazebnice, která ve výsledné podobě představovala zrcadlo sazby. Její velikost se odvíjela podle požadovaného formátu výsledné knihy či jiné tiskoviny. Do sazebnice mohly být poté doplněny ještě štočky iniciál, ilustrací či různých dekorů. Pokud měl být obrazový doprovod textu vytvořen odděleně pomocí tisku z hloubky, byla tato místa vysázena netisknoucími výplňky. Nakonec byla sazebnice zpravidla opatřena evidenčním aparátem (tj. např.: záhlaví, texty pod čarou, marginálie, číslování stran, archová signatura, kustod či norma). Vysázená stránka (později se tiskly už dvě stránky najednou) se načernila koženými tampony, po stranách se omotala provázkem, upevnila se do kovového rámu tiskové formy a byla položena na tiskovou desku knihtiskařského lisu. Bylo-li dosaženo potřebného počtu výtisků, byla sazba rozebrána. Jednotlivá tisková písmena byla vyčištěna louhem a roztříděna do přihrádek sazečské kasy.

Doporučené zdroje informací

Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.

Kamil BOLDAN, Počátek českého knihtisku, Praha 2018.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Technologie sazby

Knihtiskařský ruční lis

Knihtiskařský lis tisknul tzv. z výšky a vznikl pravděpodobně úpravou lisu papírenského. První adaptace pro knihtiskařské řemeslo proběhla nejspíše již před samotným Gutenbergovým vynálezem mechanismu pohyblivých liter. Byla totiž zapotřebí při výrobě blokových knih pomocí otisků dřevořezů. Jelikož zde působila plocha na plochu, mohl být papír potištěn oboustranně (opistograficky). Na rozdíl od dříve aplikovaného ručního tření papíru, které příliš poškodilo jeho nepotištěnou stranu a oboustranný tisk tak nebyl možný (jednalo se tedy o tzv. anopistografický tisk). Kromě konstrukce, vyhovovala navíc i velikost tiskové plochy upraveného lisu tiskařským potřebám, neboť se potiskovaly právě produkty papíren. Johannes Gutenberg následně musel takovýto lis již jen upravit pro potřeby své nově vyvinuté tiskové formy.

Lis měl dvě horizontální břevna (horní a dolní), jež byla po stranách uchycena do horizontálních stojanových sloupů. „Horním břevnem lisu procházelo kolmo šroubové vřeteno, do něhož byla zasazena páka (bidlo). K dolní části vřetene byla upevněna tlaková deska, týgl (z něm. der Tiegel)“⁽¹⁾. Na dolním břevně byl usazen stolek, který byl vpředu i vzadu navíc podepřen. Na stolek se kladla tisková deska (něm. Schließstein neboli fundament) z kamene či kovu, která se podsypávala pilinami a sloužila jako podklad pro tiskovou formu. Aby se na tiskovou formu lépe nanášela barva, dala se patrně již od 15. století tisková deska vysunovat. Na ni se následně přiložil poklop s nasazeným papírem, tisková deska se přesunula pod tlakovou desku, pomocí vřetene se tlaková partie snížila a působením tlaku došlo k otisku barvy. Papír bylo nutné ještě předtím navlhčit, aby lépe přijímal barvu a neopotřebovával tiskovou formu. Ten byl po otištění vyňat z poklopu a pověšen na šňůru, kde schnul, aby mohl být potištěn i z druhé strany. Tisková forma byla znovu načerněna, vložil se nový papír a celý proces se mohl opakovat. Tisková barva byla vytvářena z fermeže, sazí a příměsi bílku a moči. Výsledná směs byla viskózní, takže z formy nestékala a navíc se ani papírem nepropíjela, takže bylo možné jej potisknout z obou stran. Používán byl tzv. knihtiskařský papír, jenž se od běžného psacího papíru lišil zejména tím, že nebyl klížen a před samotným potištěním musel navlhčit. Díky tomu lépe přijímal tiskařskou barvu.

K obsluze lisu bylo zapotřebí nejméně dvou pracovníků, ideálně pak tří. První, tzv. ballenmeister, pečlivě nanášel barvu na tiskovou formu pomocí dvou kožených tamponů neboli balíků (z něm. Ballen). Druhý, tzv. preissmeister, citlivě zatahal za bidlo tak, aby se tlaková deska snížila a barva se na papír otiskla rovnoměrně. Třetí pracovník, pomocník-nakladač, nasazoval arch papíru na poklop a zasouval tiskovou desku i s formou pod tlakovou desku. V případě, že pracovníci byly pouze dva, vykonával tuto činnost preissmeister.

„Gutenbergem navržená a prozkoušená technologie, kterou označujeme jako knihtisk či typografii, pak po více než tři století nedošla zásadnějších změn. Podle lisu, nejvíce zřetelného symbolu výroby, dostalo nové umění později své latinské onačení – „ars impressoria“.“⁽²⁾

Doporučené zdroje informací

Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.

Kamil BOLDAN, Počátek českého knihtisku, Praha 2018.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Technologie tisku