Vývoj rukopisných knih
Oblast rukopisů, tak jak ji pojímáme a chápeme (více zde), je vztahována k evropskému latinskému kulturnímu okruhu. Navazuje na tradice antické kultury a vzdělanosti. Po rozpadu Římské říše dochází k silnému poklesu vzdělanosti souvisejícímu se změnou struktury tehdejší společnosti. Schopnost číst a psát si zachovává velmi malé množství lidí, téměř výlučně spjatých s církví. Získat vzdělání (ve smyslu schopnosti číst a psát) v raném středověku je tak možné prakticky pouze skrze církevní instituce. V oblasti psaní pak hrály nejvýznamnější roli především skriptoria klášterní, později i katedrální. Zejména v případě klášterních skriptorií lze hovořit o poměrně soběstačných jednotkách, které byly víceméně schopné zajistit kompletní proces výroby rukopisu. Kromě samotného psaní textu obstarávaly též knižní výzdobu neboli iluminaci a vazbu knihy, výrobu psacích pomůcek, inkoustů, barev a v některých případech i výrobu psacích látek.
Spolu s postupným šířením křesťanství po Evropě jsou zakládány stále nové církevní instituce (např.: kláštery, biskupství atp.). Tím jak rukopisy vznikají v jednotlivých, na sobě více či méně nezávislých, výrobních centrech, tak se jejich výsledná podoba vyvíjí a teritoriálně liší. Do rukopisů často pronikají vlivy kulturního prostředí, v němž byly vytvářeny (např.: využití severského ornamentu zapříčinilo vznik nové formy knižní výzdoby – dekoru). Nedocházelo k tak časté informační výměně, aby mohl vzniknout jednotný evropský trend v písmu a výzdobě. Svou roli hrála bezesporu odlehlost a nedostupnost různých písařských center společně s obtížností cestování ve středověku. Tato přirozená diverzifikace nám dnes může napomáhat při zjišťování informací o původu rukopisů. Zde je však potřeba dávat si i pozor, za jakým účelem kniha vznikla. Často sice vznikala pro vlastní potřebu instituce, jež ji vytvořila, avšak mohla být věnována i jiné církevní instituci. Běžně se tak pak dělo v rámci církevních řádů, které poskytovaly alespoň základní potřebnou literaturu (především liturgickou) nově zakládaným, dceřiným, klášterům. Kromě toho mohly být rukopisy věnovány feudálům za jejich služby pro danou církevní instituci či křesťanství obecně (případně jimi mohly být objednány výměnou za takovéto služby) nebo se jednalo o osobní dary písařů blízkým či váženým osobám.
Zejména do 13. až 14. století, kdy se postupně jako psací látka prosazuje papír, vznikají rukopisné knihy kodexového typu s dřevěnými deskami a usňovým pokryvem, jejichž psací látkou je v naprosté většině pergamen. Prakticky ke všem procesům výroby rukopisu (od výroby psací látky, přes psaní, malbu, až po vazbu) pak bylo zapotřebí vysoce kvalifikované práce, kterou mohlo zastávat jen nemnoho osob. Dále je nutné brát v potaz, že většina těchto činností zabrala velmi mnoho času, např.: výroba pergamenu trvala několik týdnů, text knihy mohl být psán až stovky hodin atp. A celkově tak mohla trvat výroba jednoho rukopisu i mnoho měsíců. Když k tomu navíc připočteme, že užité materiály byly drahé samy o sobě (zejména pergamen a drahé kovy využívané v různých fázích výroby), je vcelku jasné, že rukopisná kniha měla ve středověku de facto nevyčíslitelnou hodnotu. Vyvážit ji mohly snad jedině jiné křesťanské relikvie či hmotné statky a služby, jež byly církevním institucím dávány za knihy vysokými feudály, kteří byli tehdy jedni z mála mimo církevní kruhy, jež je dokázali náležitě ocenit. Hodnotu rukopisů ještě ke všemu umocňuje silné propojení knih s křesťanstvím, jehož základem je text Bible, tedy knihy. Při různých obřadech jsou pak využívány mnohé další liturgické knihy. S přihlédnutím k faktu, že rukopisy vznikaly téměř výlučně v církevních institucích, je nasnadě, že naprostá většina tehdejší knižní produkce je náboženského charakteru. Vliv křesťanství neprostupuje pouze skrze obsah textu, ale také skrze motivy iluminací a výzdoby vazby. Právě rukopisy silně spjaté s křesťanstvím (např.: Bible či liturgické knihy) jsou nejčastěji těmi nejnákladnějšími, nejhonosnějšími a nejkrásněji zdobenými exempláři, které se nám dochovaly do dnešní doby.
Kniha tedy byla ve středověku vnímána jako nesmírně cenný předmět nejen z hlediska materiálního, ale především i z toho duchovního. Stala se předmětem reprezentace vysoce postavených feudálů, kteří se jimi pyšnili a případně vzájemně obdarovávali. S postupem času se stále více rozmáhá sběratelství knih a bibliofilie, tedy kladný vztah člověka ke knihám, které obdivuje pro jejich intelektuální a umělecko-řemeslné hodnoty.
Je proto dobré ale zároveň připomenout, že v průběhu středověku nelze hovořit o vědomé památkové ochraně, alespoň co se knih týče. Středověcí lidé byli v tomto ohledu velmi pragmatičtí a recyklovali prakticky veškeré exempláře, jež pro ně v dané době byly nepotřebné či jinak neaktuální, avšak z pohledu dnešního vědeckého bádání měly velký historický význam. Takovéto rukopisy bývaly často rozebrány a získaný materiál se využil například při výrobě knižní vazby. Pokud se v tomto stavu dochovaly dodnes, označujeme je jako tzv. makulatury. Pergamenové texty mohly být také vyškrábány neboli razurovány a popsány textem novým, čímž vznikl tzv. palimpsest. Snad ironií osudu je, že mnohdy jsou původní texty palimpsestů pro dnešní historiky mnohem důležitější a zajímavější než texty nové.
Vliv univerzit a papíru
Zhruba do 12. až 14. století (v závislosti na geografickém území) můžeme v zásadě hovořit o monopolu církve na vzdělanost a současně tak i na knižní produkci. To se však postupně mění se vznikem univerzit právě v této době, které poskytují vzdělání i laikům, tj. čistě světským osobám. Spolu s rostoucí vzdělaností se tak šíří i zájem o knihy, jež jsou navíc potřeba k samotné výuce na zmiňovaných univerzitách. To samozřejmě vede k výraznému navýšení poptávky, kterou již samotná církevní skriptoria nejsou schopna pokrýt. Vznikají proto mnohé světské instituce zajišťující výrobu knih či alespoň opisování jednotlivých textů (např.: městské a univerzitní písařské dílny, stacionáři a různí profesionální námezdní písaři), které mohou ke všemu využívat služeb kvalifikovaných osob, jež nabyly své znalosti právě díky univerzitám. Postupně se do jisté míry začíná tvořit obchod s knihami. Vznikají nové profese, jakými jsou opisovači, iluminátoři, knihvazači a případně i obchodníci s knihami, jejichž zástupci se mnohdy sdružují do cechů či bratrstev a své služby poskytují za úplatu. Spolu s tím vším se mění i charakter knižní produkce. Přestože většinu stále drží knihy náboženského charakteru, roste současně zájem o naučné (např.: filozofické, přírodovědné) i zábavné knihy (např.: poezie či umělecká próza). Světská témata nepronikají čím dál více jen do samotného obsahu děl, ale i do motivů výzdoby. V mnohem hojnější míře pak vznikají i pragmatičtěji pojaté exempláře, které se nevyznačují bohatou výzdobou a vazbou, ale jejich výhodou je výrazně nižší pořizovací cena, a tím pádem i dostupnost širšímu okruhu zájemců. Takovéto rukopisy jsou velmi často využívány samozřejmě i v prostředí univerzit.
K takovémuto výraznému navýšení produkce knih však napomohl ještě jeden důležitý faktor, kterým je papír. Znalost jeho výroby se do Evropy dostává ve 13. století a k jejímu výraznému rozšíření dochází ve století následujícím. Důležitost této psací látky je především ve výrazně nižší pořizovací ceně oproti pergamenu, který se vyráběl ze zvířecích kůží. Neznamenalo to ale, že by si knihu psanou na papíře mohl dovolit skoro každý, ale přeci jen byla dostupnější větší části tehdejších obyvatel než tomu bylo u těch pergamenových. Výmluvný je i fakt, že většina dochovaných rukopisů jsou papírové rukopisy pocházející ze 14. a 15. století.
Knihtisk a novověké rukopisy
Technologicky zůstával proces výroby knih do 15. století víceméně stejný. Samozřejmě docházelo ke zdokonalení určitých řemeslných či uměleckých postupů a technik nebo využití nějakých nových, ale celkový proces to příliš nezměnilo. Značně zjednodušeně lze tvrdit, že stále bylo potřeba vyrobit psací látku, přizpůsobit ji potřebám daného rukopisu (např.: upravit velikost dle formátu knihy, vytvoření složek), popsat ji textem, vyzdobit iluminací a opatřit vazbou (tedy pomocí vazebného organismu šití spojit navzájem složky psací látky do knižního bloku a ten následně opatřit ochrannými deskami, případně i pokryvem a kováním). Výraznou změnu do tohoto procesu vnáší vynalezení knihtisku Johannem Gutenbergem v polovině 15. století, který snižuje výrobní náklady a výrazně zkracuje dobu, za níž je kniha vytvořena. Zpočátku se sice knihtisk setkával s negativním přijetím ze strany konzervativnější části čtenářů a výrobců knih, ale přesto se po Evropě tato nová technologie rozšiřuje poměrně rychle a v zásadě od 16. století převládá. Výroba rukopisných knih ve větším měřítku tedy postupně prakticky zaniká.
Neznamená to však, že bychom se s rukopisy nemohli setkat i v průběhu následujících století, i když ve výrazně menší míře nežli tomu bylo před 16. stoletím. Rukopisné knihy vznikaly už spíše z různých specifických důvodů, neboť praktičnost masového využití knihtisku již nikdo nezpochybňoval. Novověké rukopisy tedy mohly vznikat buďto jako krásné a esteticky vyvedené exempláře. V takovém případě se například jednalo o honosné liturgické knihy či předměty bibliofilie. Nebo naopak byly podnětem k jejich vytvoření více prozaické důvody jako například rukopisně vedené katalogy knihoven. V určitých případech to mohly být důvody politické, kdy se tímto způsobem mnohdy vydávala cenzurovaná (státem či církví zakázaná) díla. Samozřejmě nelze vyloučit ani rukopisné knihy, jež si lidé vytvářeli pro vlastní potřebu – ať už jako díla autorská či jako opisy cizích děl. Sem bychom mohli bezesporu zařadit deníky a osobní modlitební knížky, ale kupříkladu i různé lékařské či veterinární příručky. S takovýmito rukopisy se můžeme setkávat i v 19. století a v jistém smyslu (především co se týče deníků) přetrvaly až do současnosti.
Doporučené zdroje informací
Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.
Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.
Pavel BRODSKÝ, Krása českých iluminovaných rukopisů, Praha 2012.
Josef KRÁSA, České iluminované rukopisy 13.-16. století, Praha 1990.
Pavel BRODSKÝ – Martina ŠUMOVÁ, Iluminované rukopisy v archivech na území Čech, Praha 2017.
Pavel BRODSKÝ – Jan PAŘEZ, Katalog iluminovaných rukopisů Strahovské knihovny, Praha 2008.
Pavel BRODSKÝ, Iluminované rukopisy českého původu v polských sbírkách, Praha 2004.
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.
Milan KOPECKÝ, Úvod do studia staročeských rukopisů a tisků, Praha 1978.
Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha a svět, Praha 1973.
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Rukopisná kniha
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Významné rukopisy