Pojmy

Filigrán (Průsvitka)

(z lat. filum = nit, granum = zrno, angl. watermark, fr. filigrane, něm. Wasserzeichen, čes. též průsvitka, nesprávně vodní značka, vodotisk, vodoznak)

Způsob označování papíru, které je zejména patrné při pohledu na papír proti světlu. Byl využíván jako označení papírny, ve které se daný papír vyrobil. Tzv. pravý filigrán (průsvitka) je vytvořen pomocí kovového drátku vytvarovaného do určité podoby (většinou shodné s obchodní značkou papírny), který byl vpleten nebo naletován k sítu „ruční čerpací formy či na egutér papírenského stroje“⁽¹⁾, čímž při lisování papíroviny došlo k zeslabení vrstvy papíru v místech, kde vedl drátek. Jednodušší reliéfy značek zhotovoval většinou řemeslník, který zároveň vytvářel či opravoval síta, složitější pak vyráběl zpravidla zlatník.

Foliace

Číslování listů. List (folio) má dvě strany, přední se nazývá recto a zadní verso. Při odkazování na číslo určitého listu tedy bylo potřeba i doplňku v podobě písmene „r“ či „v“ (či případně a nebo b), který určil, o jakou konkrétní stranu se jedná. Ve středověku však foliace odkazovala mnohdy na aperturu a konkrétní sloupec. Zápis se tak skládal z čísla folia a písmene a-d označující sloupec (v případě, že strana obsahovala dva sloupce a apertura tedy čtyři).

Frontispis

(z lat. frontispicium = list hledící proti titulu knihy, angl. frontispiece, fr. frontispice, něm. Frontispiz)

Často bohatá výtvarná ilustrace zařazená proti titulnímu listu, jež alegoricky či dokumentárně zobrazuje buďto přibližný obsah tištěné knihy či její části nebo samotného autora textu či jinou osobu, která se nějakým způsobem pojí k výslednému dílu.

Hlubotisk (Tisk z hloubky)

(angl. intaglio printing, fr. impression en creux, něm. Tiefdruck)

Technika tisku, kdy je barvou opatřená celá tisková forma, z vyvýšených míst je následně setřena a ulpívá tak ve snížených, vyrytých či vyleptaných partiích. K tisku z hloubky bylo potřeba využívat ručního měditiskařského lisu, jenž se od knihtiskařského lišil především tím, že dokázal vyvinout větší tlak. Dosáhne se tak kýženého otištění barvou opatřených snížených částí, kdy navíc celá kresba vystupuje na papíře v jemném reliéfu. Tiskové formy pro tisk hloubky mohly být opracovány buďto mechanicky (pomocí rydel, kladívek, jehel atp.) nebo chemicky (pomocí kyseliny, jež leptá kovový povrch formy). Mezi ty mechanické řadíme mědiryt (včetně puncované i tečkované varianty), oceloryt, mezzotintu a suchou jehlu, mezi chemické pak různé lepty a akvatintu.

Iluminace

Ruční knižní malba.

Ilustrace

(z lat. illustrare = vysvětlovat, angl. a fr. illustration, něm. Illustration)

U knih chápána především jako doprovodná obrazová výzdoba, která má velmi blízký vztah k vlastnímu obsahu díla, doplňuje ho a pozvedává. Dle žánru ji lze rozdělit na dva základní typy. Prvním je ilustrace, jež explicitní či asociativní formou umělecky doplňuje literární dílo a zanechává tak ve čtenáři ještě působivější výtvarný prožitek (tzv. ilustrace krásné literatury). Její rozměry často zaujímají plochu zrcadla či alespoň jeho podmnožiny. Důraz je zde kladen zejména na výtvarnou stránku, a tudíž způsob provedení je silně ovlivňován dobovými kulturními, sociálními či politickými náladami. Druhým typem je pak tzv. ilustrace vědecká, která si klade za cíl názorný až exaktně realistický popis určitého skutečného objektu či jevu. Estetická funkce jasně ustupuje před funkcí popisnou, a proto zde nehraje valnou roli umělecká úroveň provedení. Oproti ilustraci krásné literatury mívá mnohdy i podobu rozkládací přílohy knihy.

Impresum

(lat. impressum, angl. imprint, fr. achevé d’imprimer nebo adresse bibliographique, něm. Druckvermerk, Erscheinungsvermerk nebo Impressum)

Stálý soubor údajů o místu a dataci tisku, jménu tiskaře, resp. principála, nakladatele a knihkupce. Umisťováno bylo zpravidla do spodní části titulního listu. Kromě reklamních účelů sloužilo i jako právní vyjádření vztahu k živnosti a ziskům z prodeje knihy a usnadňovalo tím i státní a církevní cenzuru. Proto se setkáváme i s neúplnými či falešnými impresy, jejichž autoři se tím ukrývali v anonymitě, ať už z obavy před cenzurou či v případech, kdy se jednalo o nezákonný patisk.

Incipit

(lat. počíná se, angl. a fr. incipit, něm. Incipit)

Počáteční slova textu (díla), která v kombinaci s explicitem umožňují určit identický text v různých zápisech. Je důležitou pomůckou vědců zabývajících se rukopisy. Tento pojem i jeho charakteristiku stanovili vědci sami až dodatečně právě pro potřeby jednodušší identifikace rukopisných texů. Nesmí tak být zaměňován s nadpisem či úvodními poznámkami.

Iniciála

(z lat. initium = počátek, angl. initial nebo initial letter, fr. initiale nebo lettre ornée, něm. Initiale)

Jedná se o „velikostí, tvarem, pozadím a barvou zdůrazněné písmeno stojící na počátku myšlenkově uzavřené pasáže (odstavce, kapitoly) a plnící zde stejně jako ostatní prvky knižního dekoru funkce optické a estetické“⁽²⁾. Byl to velice oblíbený zdobný prvek dekoru, jenž býval velmi uměleckým způsobem zpracován, pečlivě kolorován a zlacen. Šíře motivů iniciál je vskutku velká, od rostlinných (tzv. rozvilin) či jiných ornamentálních vzorů až po ilustrační výjevy určitých scén, v některých případech souvisejících se samotným písmenem inciály či slovem, které uvozovala.

Inkunábule (Prvotisk)

(něm. Wiegendrucke či Inkunabeln, angl. A fr. incunables)

Za prvotisk jsou považovány veškeré deskotisky, blokové knihy a díla vytištěná pomocí pohyblivých liter (tedy technologií vyvinutou Gutenbergem dnes obecně označovanou jako „knihtisk“) před 1. lednem roku 1501. Provtisky výrazně napodobují rukopisy. Nejen podobou písma, ale i např.: užíváním uzuálních zkratek. Postupně se sice vůči do té doby tradičním rukopisným knihám vymezují, ale opravdu významně se tyto změny projevují až u tisků 16. století.

Kapitálek

Pergamenové či kožené, později tkané či pletené vazy (tzv. kapitálkové) umístěné při patě a hlavici hřbetu knihy, jež jsou pevně přišity ke složkám a ukotveny v knižních deskách. Hřbet knihy vyztužují a slouží jako jakási pružina, která v zavřeném stavu drží rovný tvar a při otevírání jej brání před deformací a zajišťuje prohnutí knižního bloku. Kromě toho chrání hřbet před průnikem škodlivých látek nebo organismů, neboť těsně přiléhá či je přímo součástí hlavice. Zarovnávají a začišťují okraj hřbetu, čímž plní zároveň i funkci estetickou. Ta byla ještě více zvýrazněna v případech, kdy byly obšity různě barevnými nitěmi. S nástupem zakulaceného hřbetu pak ztrácí zpevňující funkci a mnohdy jsou již jen nalepovány.

Knihtisk

Techniky odlévaných pohyblivých liter, ze kterých byl vysázen negativní obraz, jenž byl následně pod tlakem lisu otištěn na arch psací látky. Autorství je připisováno Johannu Gutenbergovi. Pod tímto pojmem si však nesmíme představovat pouze jediný revoluční vynález, ale spíše spojení několika technik a procedur z různých řemeslných odvětví, jež byly během několika let Gutenbergem vylepšeny či upraveny pro dosažení kýženého záměru.

Kodex (kniha kodexového typu)

Forma knihy, jejíž základem jsou archy psací látky přeložené do dvojlistů, které se do sebe zasunují a ve hřbetě jsou sešité. Kniha kodexového typu má několik výhod oproti jiným způsobům fixace textu (např.: deskám, tabulkám nebo svitkům). Je velmi skladná, odolná a usnadňuje čtenáři orientaci v textu. Pojmem kodex mohou být v některých zdrojích označovány pouze rukopisné knihy kodexového typu.

Kolofon (Písařský závěr)

(z řec. kolofón, vrcholek, dovršení)

Mnohdy obsahuje velmi důležité údaje týkající se vzniku rukopisu. Tyto závěrečné poznámky písaře lze chápat pouze jako doplněk, kde se uvádí okolnosti vzniku (např.: místo a datum sepsání, jméno písaře, donátora atp.), či jako „další písařské poznámky: modlitby a díky za pomoc při psaní; hrozby osobám, které by rukopis zcizily; žádosti o duchovní či materiální odměnu nebo infantilní projevy písařů v radosti nad dokončeným opisem“⁽¹⁾, jež mohou být také umístěny v závěru knihy. Býval také poměrně často šifrován, nutno však dodat, že ne příliš silně. Text byl buďto napsán pozpátku nebo bylo využito jednoduchých substitučních šifer.

Konvolut

Rukopisná kniha skládající se z více různorodých částí, jež se mohou lišit např.: dobou vzniku, psací látkou, písařskými rucemi atp.

Knižní blok

(angl. contents [binding] nebo inner book, fr. corps de reliure, něm. Buchblock)

Složky psací látky, jež jsou vzájemně sešity pomocí stehů a vazů.

Knižní korpus

Knižní desky zpravidla s pokryvem, do kterých je zasazen knižní blok.

Kustod

(z lat. custos = hlídač, angl. catchword, fr. réclame, něm. Kustos)

Význam tohoto pojmu je nutné rozlišovat pro rukopisné a tištěné knihy. U rukopisných knih chápeme kustod jako pořadové číslo určité složky, které knihvazači ulehčovalo správné seřazení složek knihy před vazbou. V případě tištěných knih se jedná o zápis začátku textu (často počáteční slabiku prvního slova) následující strany, sloupce či složky. Proto rozlišujeme kustody stránkové, sloupcové a složkové neboli vrstvové. Složkový (či příp. listový) kustod byl v zásadě využíván i v rámci středověkých rukopisů, avšak dnes je označován pod pojmem reklamant.

Libri catenati

Knihy připevněné pomocí řetězu ke čtenářským pultům v knihovnách, čímž se zabraňovalo jejich krádeži či nepovolenému odnesení.

Linka

(angl. line, fr. ligne, něm. Linie)

Prvek dekoru, se kterým se setkáváme již u pozdně antických rukopisů. Kromě prosté čáry mohla nabývat podoby i jednoduchých opakujících se ornamentálních vzorů, avšak na rozdíl od lišty ne tak robustních. Využívány byly buďto k oddělení textových oddílů (např.: odstavce, sloupce, záhlaví atp.) či orámování zrcadla, dekoru a ilustrací.

Lišta

(angl. ornamental band, fr. bandeau, něm. Leiste nebo Zierleiste)

Prvek dekoru, který vychází z iniciály a line se podél okrajů zrcadla (nejčastěji levého či levého a horního). Oproti lince je výraznější, má propracovanější kompozici a vyšší úroveň uměleckého zpracování.

Makulatura

Pergamen vyjmutý z nepoužívaných rukopisů či chybně potištěný, odpadový nebo jinak pošpiněný papír, který byl druhotně využit. Často se používal jako materiál při výrobě knižní vazby.

Marginálie

(z lat. margo = okraj, staročesky též krajnička, angl. marginal note, fr. note marginale, něm. Marginalie)

Různě dlouhé poznámky napsané na volných okrajích listů knihy napsané či vytištěné obvykle menším písmem než vlastní text. Jejich povaha je velmi různorodá – může se jednat o korektury textu, poznámky k jeho obsahu, grafické značky upozorňující na důležité části textu, komentáře či jiné poznámky. Mohly být vytvořeny současně se vznikem díla, tak i pozdějšími uživateli knihy (většinou již dopsány ručně). Takovým příkladem jsou třeba čtenářské, vlastnické či případně knihovní poznámky.

Matrice

Forma z měkkého kovu s pozitivně vtlačeným obrazem tiskového písmene, která sloužila k odlévání tiskových forem při písmolijeckém procesu.

Miniatura

Samostatné (orámované či nikoliv) ručně malované obrazy v knize, jež nejsou spojeny s iniciálou a souvisí s obsahem vlastního textu. Mohou být samozřejmě i menší, např.: umístěny ve sloupci nebo jako součást bordury.

Nasazovaná knižní vazba

(neboli tzv. pravá, z něm. angesetzt)

Způsob uchycení desek ke knižnímu bloku, který je uplatňován pouze u ruční výroby knižní vazby. Byly-li použity dřevěné desky, vydlabaly se do nich různé otvory a drážky, do kterých se vazy zapouštěly. Jednalo-li se o desky lepenkové, bývaly konce vazů (zpravidla motouzy) roztřepeny a přilepeny k vnitřní nebo vnější straně desek. Přesahy se lepily k přídeští, jež bylo většinou začištěno výlepem z papíru či pergamenu. K tomuto účelu bylo mnohdy využíváno tzv. makulatur.

Norma

(lat. pravítko, pravidlo, angl. manchette, fr. side-note, něm. Norm nebo Randbemerkung)

Menší text umisťovaný do spodní části první strany každého archu, který mohl obsahovat výrazně zkrácený název díla, jméno autora či pořadové číslo určité části díla.

Opistografický tisk

Oboustranný tisk, který byl umožněn díky využívání knihtiskařského lisu, kde působil tlak plochy na plochu a nedocházelo tak k nežádoucímu tření.

Ořízka

Mechanická úprava okrajů složek rukopisu či tištěné knihy, jež je zbavuje nerovností, které vznikly při sešívání do knižního bloku. Rozlišujeme ořízku horní, dolní a přední. Její primární funkcí je ochrana vnitřní části knižního bloku před škůdci a vlivy okolí (prach, světlo, vlhko, vzduch). V tom ji může pomáhat sepnutí desek pomocí spon či stuh. Může však mít i funkci informativní a okrasnou.

Ozdůbky

(angl. trimmings, fr. enjolivures, něm. Schnörkel)

Jednoduché prvky dekoru, které byl mnohdy používány i k vizuálnímu členění textu (např.: interpunkční znaky) nebo sloužily čistě jako doprovodná výzdoba, jež nahrazovala či doplňovala tu stylově vyšší. Bylo možné je užívat samostatně nebo jako skladebný prvek složitějšího vzoru.

Paginace

Číslování stran – dříve nebylo tak běžné jako dnes. Tehdy se užívalo spíše foliace.

Paleotyp

(angl. early printed book, fr. livre premier, něm. Frühdruck)

Staré tisky vzniklé mezi lety 1501 a 1550. Během tohoto období se projevuje přechod od prvotisků (výrazně ovlivňovaných prvky rukopisů) k typografii a technologii ručního knihtisku, jež se následně víceméně ustálila po zhruba další tři staletí. Můžeme proto ještě u paleotypů nalézat jisté prvky typické pro prvotisky. Jejich podkategorií jsou postinkunábule, které se však vyznačují větší intenzitou výskytu těchto znaků.

Palimpsest

Jedná se zpravidla o pergamen (existují však i papyrové palimpsesty), jehož původní text byl vyškrábán pomocí nožíku nebo pemzy a byl nahrazen textem novým (tzv. reskribován). Důvod k takovým krokům nalézáme především v tom, že pergamen byl velmi drahý. Reskribovány tak byly „texty, pro které nebylo z pohledu současníků aktuální ani perspektivní využití“⁽¹⁾. V současné době je ale možné původní texty zobrazit díky použití speciálních metod založených na UV záření či rentgenu. Nalezeny tak mohou být i zcela neznámá díla, která se již jinak nedochovala.

Papyrus

Psací látka vyráběná ze šáchoru papírodárného (Cyperus papyrus), a to převážně v Egyptě, Sýrii, ale i na Sicílii. Obnažená dužina stvolů šáchoru se nejspíše nařezala na proužky, které se nevlhčily a kladly křižmo přes sebe. Následně se lisovaly, usušily a vyhladily. Jednotlivé kusy (pruhy, listy) se slepovaly pomocí směsi mouky s octem (tento postup je znám pouze díky popisu Pilnia Staršího). Nejstarší dochovaný papyrus pochází pravděpodobně již z 1. poloviny 3. tisíciletí př. n. l. V křesťanské Evropě se přestal užívat jako psací látka knih v průběhu raného středověku.

Patisk

Tisk pořízený v rozporu s vlastnickým právem původce.

Patitul (Předtitul)

(všesl. předpona pa- s významem druhořadosti, angl. bastard title, fr. faux-titre)

Jiné označení pro předtitul. Objevuje se na předsunutém listu (tzv. antiporta) ještě před titulním listem, čímž ho zároveň chrání. Ve většině případů uvádí pouze zkrácený název díla.

Patrice

Raznice s negativně vyřezaným tiskovým písmenem užívaná při písmolijeckém procesu.

Pergamen

(angl. parchment, fr. parchemin, něm. Pergament)

Psací látka vyráběná ze zvířecí kůže – nejběžněji z ovčí, kozí, telecí a jehněčí kůže. Jedná se o velmi pevnou a trvanlivou látku, jejíž pořizovací cena však byla vzhledem ke zdrojové surovině velmi vysoká. Přesto se postupem času stal především v Evropě dominantní psací látkou středověku.

Písmolijectví

„Souhrn postupů při sériové výrobě tiskových písmen, číslic, značek a netisknoucích písmových výplňků“,⁽²⁾ které bylo možné používat opakovaně pro tisk.

Písařský závěr (Kolofon)

(z řec. kolofón, vrcholek, dovršení)

Mnohdy obsahuje velmi důležité údaje týkající se vzniku rukopisu. Tyto závěrečné poznámky písaře lze chápat pouze jako doplněk, kde se uvádí okolnosti vzniku (např.: místo a datum sepsání, jméno písaře, donátora atp.), či jako „další písařské poznámky: modlitby a díky za pomoc při psaní; hrozby osobám, které by rukopis zcizily; žádosti o duchovní či materiální odměnu nebo infantilní projevy písařů v radosti nad dokončeným opisem“⁽¹⁾, jež mohou být také umístěny v závěru knihy. Býval také poměrně často šifrován, nutno však dodat, že ne příliš silně. Text byl buďto napsán pozpátku nebo bylo využito jednoduchých substitučních šifer.

Pomocný vydavatelský aparát

Oddíly knihy, jež většinou bývaly umístěny na konci knihy, tedy za vlastním textem díla. Patří sem např.: „závěrečné dodatky (addenda), přítisky disparátních písní, modliteb a naučení, opravy chybné sazby (errata), rejstříky, obsah a konečně též soupis příloh, soupis předplatitelů a eventuální nakladatelská a knihkupecká nabídka“⁽³⁾. Obsah je však možné často nalézt i za titulním listem či předmluvou, tedy mezi vstupními pasážemi.

Postinkunábule

(angl. early printed book, fr. livre premier, něm. Frühdruck)

Označení pro poměrně úzkou skupinu tzv. paleotypů, kam patří tisky vzniklé v letech 1501 až 1520. V tomto krátkém časovém období mívaly totiž tisky některé znaky charakteristické pro prvotisky. I proto se tato kategorie ustanovila až během 20. století, kdy vznikají i její zcela separátní soupisy. Katalogizovány jsou však stejným způsobem jako prvotisky.

Protititul

(angl. parallel title, fr. titre parallèle, něm. Paralleltitel)

Umisťuje proti titulní straně (tedy stejně jako frontispis). Uplatňuje se až počátkem 19. století a obsahuje doplňkové informace k názvu díla.

Průsvitka (Filigrán)

(z lat. filum = nit, granum = zrno, angl. watermark, fr. filigrane, něm. Wasserzeichen, čes. též průsvitka, nesprávně vodní značka, vodotisk, vodoznak)

Způsob označování papíru, které je zejména patrné při pohledu na papír proti světlu. Byl využíván jako označení papírny, ve které se daný papír vyrobil. Tzv. pravý filigrán (průsvitka) je vytvořen pomocí kovového drátku vytvarovaného do určité podoby (většinou shodné s obchodní značkou papírny), který byl vpleten nebo naletován k sítu „ruční čerpací formy či na egutér papírenského stroje“⁽⁴⁾, čímž při lisování papíroviny došlo k zeslabení vrstvy papíru v místech, kde vedl drátek. Jednodušší reliéfy značek zhotovoval většinou řemeslník, který zároveň vytvářel či opravoval síta, složitější pak vyráběl zpravidla zlatník.

Prvotisk (Inkunábule)

(něm. Wiegendrucke či Inkunabeln, angl. A fr. incunables)

Za prvotisk jsou považovány veškeré deskotisky, blokové knihy a díla vytištěná pomocí pohyblivých liter (tedy technologií vyvinutou Gutenbergem dnes obecně označovanou jako „knihtisk“) před 1. lednem roku 1501. Provtisky výrazně napodobují rukopisy. Nejen podobou písma, ale i např.: užíváním uzuálních zkratek. Postupně se sice vůči do té doby tradičním rukopisným knihám vymezují, ale opravdu významně se tyto změny projevují až u tisků 16. století.

Předsádka

Dvojlist pergamenu (mnohdy makulovaný) či papíru umístěný mezi deskou a začátkem či koncem knižního bloku, není však součástí samotného textu knihy. Plní především dvě funkce: chrání krajní složky před poničením nebo zašpiněním a spolu s vazy zpevňuje spojení desek a bloku. V knize se může vyskytovat i více předsádkových listů. V takovém případě pak většinou sloužily jako prostor pro případné poznámky či záznamy. U papírových předsádek se můžeme již setkat i s širokým barevným provedením, kdy tak předsádka plní i jistou estetickou funkci.

Předtitul (Patitul)

(angl. half-title, fr. avant-titre, něm. Vortitel)

Objevuje se na předsunutém listu (tzv. antiporta) ještě před titulním listem, čímž ho zároveň chrání. Ve většině případů uvádí pouze zkrácený název díla, a proto se též označuje jako patitul.

Přídeští

Označení buďto pro vnitřní stranu desek, tak i pro výlepy pergamenu nebo papíru, jež desky zakrývají a chrání tím zde umístěné vazebné prvky. Tyto výlepy pak sloužily podobně jako předsádka k různým zápiskům. U středověkých rukopisů přídeští poměrně často nenajdeme a můžeme tak pozorovat odhalenou část vazebného organismu. Poměrně běžně byla na přídeští lepena polovina předsádkového listu.

Pukly

Celkem drobné kovové výstupky rozmanitých tvarů uchycené k desce knihy v rozích a na středu. Prvek kování vazby knihy.

Razura

Vyškrábané místo v textu, které mohlo být následně i přepsané novým textem. Nejčastěji se tak dělo u pergamenových textů, neboť papír nebyl natolik pevný, aby na něj po vyškrábání původní textu bylo možné psát.

Rám

(angl. frame, fr. cadre nebo encadrement, něm. Umrahmung nebo Einfassung)

Prvek dekoru tištěné knihy obklopující zrcadlo textu ze všech čtyř stran. Na rozdíl od bordury byl tištěn ze čtyř oddělených tiskových forem. U rámu tedy lze sledovat bílé, nepotištěné linie v místech, kde k sobě formy přiléhaly. Existoval i další typ rámu, který byl komponován pomocí různých drobnějších prvků sazby.

Recto

Přední strana listu (folia) - v rozevřené knize strana vpravo.

Reklamant

Zápis začátku textu následující složky nebo listu, který nalézáme u středověkých rukopisů. Obsahoval spíše jedno či více slov následujícího textu. U tištěných knih tento jev označujeme jako kustod.

Reprezentant

Obvykle písařem nadepsáné písmeno iniciály, které měl následně iluminátor do rukopisu nakreslit. I proto je dnes nacházíme spíše v nedokončených rukopisech.

Rubrika

(z lat. ruber = červený, angl. rubric, fr. rubrique, něm. Rubrik)

Barevné zvýraznění (zpravidla červeně, ale i např. modře) různých oddílů díla (např.: prolog, název kapitoly atp.), jeho názvu nebo určité významné části, jež nemusí být vyloženě součástí samotného textu, ale pomáhá identifikovat jeho komponenty. Rubrikace se užívala i pro zvýraznění interpunkce či proškrtání textu. Celkově tedy napomáhala vizuálnímu oddělení více či méně tematicky ucelených částí textu. Vyskytují se už ve starověkých a následně i středověkých rukopisech. Převzaty byly i do tištěných knih, kam je zprvu stejně jako ve středověku ručně dodělával rubrikátor, ale od 16. století již byly tištěny. V průběhu 18. století se však zcela vytrácejí.

Signet

(z lat. signum = znamení)

Jedná se o ozdobnou a především identifikační značku, která sloužila k ověření původu a pravosti výtisku, ne však z pohledu zákona. Kromě samotných symbolů (např.: erb, pochodeň jako symbol poznání a pokroku, kruh představující nekonečno a ochranu, symboly imitující příjmení tiskaře, atd.) byly mnohdy součástí signetu také iniciály či celé jméno vlastníka živnosti a různé devízy. Pokud se vyskytoval na titulním listu, byl většinou umisťován mezi titulní údaje a impresum.

Skriptorium

Písařská dílna, která se ve středověku vyskytovala zejména v rámci církevních institucí, nejčastěji v klášterech. Písařské dílny však mohly fungovat i při biskupstvích, arcibiskupstvích, katedrálních školách a následně i při světských institucích (např.: při univerzitách, panovnických či šlechtických dvorech) nebo zcela samostatně, a to především městech.

Slepotisk

Druh raženého tisku, při kterém se nevyužívá barva. Využití našel především v knižní vazbě, kde jím byly zdobeny zejména usňové či pergamenové pokryvy. Slepotisk je možné aplikovat i na papír či lepenku.

Složka

Přeložené archy psací látky zasunuté do sebe. Podle počtu zasunutých dvojlistů se označují jako – binio (2), ternio (3), quaternio (4), quinternio (5) či sexternio (6). Složky se seřadí za sebe a sešijí. Tímto způsobem je zamezeno zbytečnému nárůstu knižního hřbetu, jak by tomu bylo v případě, pokud by se všechny dvojlisty zasunovaly do sebe nebo by se naopak nezasunovaly vůbec.

Staré tisky

(angl. old prints, fr. livres anciens, něm. alte Drucke)

Velmi široce chápaný pojem. Označuje produkty ručního knihtisku vzniklé do 19. století, a to buď již od 15. století (tedy i prvotisky) nebo až od roku 1501, kam spadají i účelové subkategorie paleotypů a postinkunábulí. Horní hranice 19. století pak není zcela jednoznačně vymezena, a proto se její hodnota může lišit stát od státu. Takovéto rozsáhlé časové vymezení je dáno tím, že technologie ručního knihtisku se zejména od poloviny 16. století do nástupu industriální výroby knih příliš nezměnila.

Stíněnka (nepravý filigrán)

Způsob označování papíru vznikající vtlačením kresby do papíroviny pomocí razidla. Výsledná značka není tolik průsvitná jako u průsvitky (filigránu) a navíc při vtlačování vrstva v určitých místech zesílila, takže ve výsledku se jedná spíše o její stínový obraz. Objevuje se však až ke konci 18. století.

Supralibros

Podobně jako exlibris je to forma údaje o vlastnictví určitého knižního exempláře soukromou osobou či institucí, která se ovšem vyskytuje na vazbě knihy.

Tisk z hloubky (Hlubotisk)

(angl. intaglio printing, fr. impression en creux, něm. Tiefdruck)

Technika tisku, kdy je barvou opatřená celá tisková forma, z vyvýšených míst je následně setřena a ulpívá tak ve snížených, vyrytých či vyleptaných partiích. K tisku z hloubky bylo potřeba využívat ručního měditiskařského lisu, jenž se od knihtiskařského lišil především tím, že dokázal vyvinout větší tlak. Dosáhne se tak kýženého otištění barvou opatřených snížených částí, kdy navíc celá kresba vystupuje na papíře v jemném reliéfu. Tiskové formy pro tisk hloubky mohly být opracovány buďto mechanicky (pomocí rydel, kladívek, jehel atp.) nebo chemicky (pomocí kyseliny, jež leptá kovový povrch formy). Mezi ty mechanické řadíme mědiryt (včetně puncované i tečkované varianty), oceloryt, mezzotintu a suchou jehlu, mezi chemické pak různé lepty a akvatintu.

Tisk z plochy

(angl. planographic printing, fr. impression à plat, něm. Flachdruck)

Technika tisku vzniklá až koncem 18. století. Kamenná tisková forma je zde oproti jiným historickým technikám tisku zcela rovná. Tiskařská barva však ulpívá pouze na kresbě vyvedené mastnou křídou či tuší, neboť zbytek formy je chemicky upraven tak, že odpuzuje mastnotu, je silně hygroskopický a tím pádem se na něm barva neuchytí. K otištění není potřeba tak výrazného tlaku, a využíván byl proto ruční litografický lis, který rovnoměrně třel plátnem překrytý papír položený na tiskové formě. Základní technika tisku z plochy je litografie.

Tisk z výšky

(angl. relief printing, fr. impression en relief, něm. Hochdruck nebo Reliefdruck)

Nejstarší a nejběžněji užívaná technika tisku. Zakládá se na jednoduchém principu – barvu přijímají pouze vyvýšené prvky tiskové formy, a tudíž se otisknou, kdežto snížené části netisknou, neboť na nich barva neulpí. Samotné otištění probíhá pomocí mechanické přitlačení formy s barvou na potiskovanou látku (např.: papír, pergamen, plátno). Opakovaným užíváním tiskové formy dochází mechanickým působením ke snížení vyvýšených partií, přičemž míra tohoto opotřebení je dána i materiálem (např.: dřevo, kov, kámen), ze kterého je forma vyrobena. Technika tisku z výšky je využívána u dřevořezu, dřevorytu, kamenorytu, kovorytu (kovořezu), šrotového tisku, raženého tisku, těstového tisku, tzv. přírodninového tisku a samozřejmě u knihtisku.

Tiskové písmo (Typ)

Malý hranol z lehce tavitelného kovu, na jehož „horní“ ploše nazývané hlava se nachází vyvýšený negativní obraz písmene neboli písmový řez. Na něj byla zpravidla koženými tampony nanášena barva, která se po mechanickém přitlačení kompletní sazby v knihtiskařském lisu otiskla na psací látku.

Titulní list

(z lat. titulus = nadpis, angl. title leaf, fr. feuille de titre, něm. Titelblatt)

Typická úvodní část tištěné knihy, jež plní funkci informační, estetickou a ochrannou. Vyvíjel se postupně již od 15. století, neboť první list knižního bloku byl mechanicky namáhán, a byl proto ponecháván prázdný. Kompletní titulní list se uplatňoval od přelomu 15. a 16. století, obsahoval název díla, jméno autora a impresum a mohl být velmi bohatě zdobený.

Verso

Zadní strana listu (folia) - v rozevřené knize strana vlevo.

Verzála (Verzálka)

V české terminologii je tímto pojmem označována antikvová inciála. Jinak se tak také označuje velké (majuskulní) písmeno latinského písma.

Viněta

(z fr. vignette = nálepka v podobě křížem přeložených vinných listů, angl. cut nebo vignette, něm. Vignette nebo Zierstück)

Ornamentální, emblematický či kaligrafický prvek dekoru tištěné knihy, který byl mnohdy umisťován na titulní stranu mezi název díla a impresum, na konec kapitol nebo na konec celého díla.

Vlys

(angl. head-piece, fr. vignette en-tête, něm. Kopfleiste, Kopfvignette)

Podélně horizontální prvek dekoru tištěné knihy, který vznikl z raně renesanční rámované lišty a v knihách ho nacházíme „v záhlaví exponovaných stran, totiž u začátku rámcových částí knihy, vlastního textu a jednotlivých kapitol“⁽¹⁾. Od lišty, která se v celé své délce vine víceméně volně, jej odlišuje zejména ústřední motiv, ze kterého se symetricky linou doprava i doleva různé ornamenty.

Vnitřní titulní list

(angl. inserted title, fr. titre dans le texte, něm. Innentitel nebo Zwischentitel)

U tištěných knih se užíval k oddělení kompozičně ucelených částí díla. Mohl být zdobený v podobném stylu jako titulní strana nebo se omezil pouze na textovou část, která zpravidla informovala pouze o nadcházející části.

Vstupní pasáž

Oddíly tištěné knihy, jež povětšinou bývaly umístěny mezi titulním listem a vlastním textem daného díla. Mohou to být různé verše (reklamní, oslavující mecenáše, autora či bránící autorovy literární postupy), dedikace, předmluvy, privilegia.

Zavěšená knižní vazba

(neboli tzv. nepravá, z něm. eingehängt)

Způsob uchycení desek ke knižnímu bloku, který je v zásadě používaný až dodnes, neboť je principiálně využíván i při industriální (strojové) výrobě knih. U knih s pevnými deskami bylo dosaženo spojení s blokem tzv. podlepováním. U těch měkkých byla vazba zavěšena do obálek.

Záhlaví

Krátký titulkový text usnadňující čtenářovu orientaci v textu, který je umístěn nad zrcadlem.

Zrcadlo

Pojmem zrcadlo se rozumí plocha strany knihy, která je určena k popsání či potištění vlastním textem díla, včetně případného textu pod čarou, a která je v určitém poměru odsazena od okrajů stránek (po stranách zpravidla méně než shora a zdola). Mimo zrcadlo stojí značení čísel listů, stran a sloupců, kustody, normy, signatury archů, ani marginálie či záhlaví. Zrcadlo je určováno samotným členěním textu, které mohlo být buďto jednolité (jako například na této stránce), řazeno do sloupců (často například u liturgických knih), kombinací dvou předchozích způsobů či ve výjimečných případech nepravidelné (například u figurálních sazeb).