Výzdoba · Knižní kultura

Úvod ke knižní výzdobě
Obecné dělení knižní výzdoby

Úvod ke knižní výzdobě

Ilustrace sice lze nalézt již na starověkých papyrových svitcích, avšak až s příchodem pergamenového kodexu se knižní malba mohla plně rozvinout a stát se plnohodnotným uměleckým řemeslem. Od malby v antických literárních dílech a poučných knihách s názorně popisnými ilustracemi se přešlo k Bibli. Zejména se malba prosadila u evangelií, jelikož sloužily jako liturgické předměty, a proto byla jejich výzdoba mnohem bohatší.

Vrcholnou formu knižní výzdoby přinesl teprve až raný středověk, resp. pozdní antika (5. století). Místa knižní produkce se spolu s tím, jak se šíří křesťanství, objevují čím dál více na sever od Středomoří. V těchto lokacích pak autoři, nezatížení vlivem antických zvyklostí, přicházejí se zcela novým prvkem – severským ornamentem. Plošná dekorace ornamenty podpořila grafické řešení knihy, vycházející z písma, čímž zároveň dala impuls pro vznik ozdobných, kaligrafických iniciál. Iniciála sama se stala velmi oblíbeným optickým a estetickým prvkem rukopisů, v nichž někdy zabírala dokonce prostor celé jedné strany.

Tyto změny byly zřejmě podpořeny poměrně významnými proměnami ve vnímání knihy ve společnosti a její funkcí. V antické době byl nejspíše text ve většině případů nahlas předčítán, což nezavdávalo tolik důvodů k výzdobě popsaného materiálu. Křesťanství však přikládá, vzhledem ke zjevení v psaném slově Bible, více důrazu na samotnou podobu textu, která tak dostává více prostoru k výzdobě. Další změnou byl způsob vytváření knih. Zatímco ve starověku bývalo zvykem, že texty byly předčítány otrokům, kteří je zapisovali a následně i zdobili, v křesťanské kultuře je tomu zcela jinak. Ti, co knihy píší a zdobí, jsou ti samí lidé, kteří je i následně čtou. Mají k nim tím pádem větší vztah, a to jak osobní, tak duchovní. Zdaleka nejen pro jejich cenu byl knihám díky křesťanství přikládán velký význam, a proto bylo jejich výzdobě věnováno opravdu mnoho prostoru. Důkazem může být poměrně hojně se vyskytující zlacení, a to jak u ilustrací a dekoru, tak v některých případech i u písma. Obzvláště to platí v době do prosazení vlivu univerzit, kdy veškerá vzdělanost byla zaštitována výhradně církevními institucemi. To však neznamená, že knihy, obzvláště pak liturgické, by již nebyly zdobeny. Pouze začaly vznikat i levnější knihy, neboť bylo zapotřebí pokrýt zvýšenou poptávku po textech sloužících ke vzdělávání a následně i k pobavení.

Zároveň se od 13. století stále více prosazoval jako psací látka papír, jenž také nemalou měrou umožnil širší a lacinější produkci knih. Vše vyústilo vynalezením knihtisku, jenž výrazně změnil možnosti knižní produkce. Spolu s těmito změnami se změnila i výzdoba knih. Zejména pak technika, jakou byla vytvářena. Možnosti ruční výzdoby knih se již neslučovaly s možnostmi knihtisku. Začalo se proto postupně využívat technik, ať už způsobem tisku z výšky, hloubky či z plochy (více o technikách tisku zde), jež mohly být využity v rámci tiskařského procesu. Jedná se především zpočátku o dřevořez, dřevoryt, mědiryt, lept a následně o mezzotint, oceloryt či litografii. Těch se využívalo jednak pro vyhotovení jak iniciál, tak i ilustrací a plošných dekorací, které byly obohaceny o další ozdobné prvky, jako např.: o vlys, vinětu, frontispis nebo signet. Klasické středověké iluminátorství tak sice z velké části zaniklo, avšak knižní výzdoba jako taková se přizpůsobila sériové výrobě knih, byla obohacena o nové prvky a s postupem času se dál neustále vyvíjí.

Vrátit se na předešlou sekci

Doporučené zdroje informací

František HORÁK, Česká kniha v minulosti a její výzdoba, Praha 1948.

Pavel BRODSKÝ, Krása českých iluminovaných rukopisů, Praha 2012.

Josef KRÁSA, České iluminované rukopisy 13.-16. století, Praha 1990.

Pavel BRODSKÝ – Martina ŠUMOVÁ, Iluminované rukopisy v archivech na území Čech, Praha 2017.

Pavel BRODSKÝ – Jan PAŘEZ, Katalog iluminovaných rukopisů Strahovské knihovny, Praha 2008.

Pavel BRODSKÝ, Iluminované rukopisy českého původu v polských sbírkách, Praha 2004.

Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.

Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.

Petr VOIT, Nauka o ilustraci, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-ilustraci_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].

Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.

Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.

Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Výtvarné prvky knihy

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Výzdoba knihy

Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Výzdoba rukopisu

Obecné dělení knižní výzodby

Výzdobu knihy je možné chápat ve třech rovinách, které by se v ideálním případě měly vzájemně podporovat a vytvářet tak ve výsledku harmonické umělecké dílo:

Písmo

V případě, že je vyvedeno esteticky a kaligraficky, může být prvkem výzdoby již samotné písmo. Pokud by kniha byla opatřena krásnou vazbou, dekorem a ilustracemi, avšak písmo vlastního textu by bylo takříkajíc naškrábáno či nevzhledné a špatně čitelné, tak by výsledný dojem z knihy byl dozajista nevalný. Nejde však pouze o estetiku samotného písmového obrazu, ale i o použitou velikost písma vzhledem k formátu knihy, využívání různých fontů a forem písma pro odlišení určitých částí textu (např.: nadpisy, marginálie atp.) či o rozvržení textu na stránce. Tím je myšleno především přiměřené odsazení textu od okrajů stránky, řádkování, zarovnání pravých okrajů textu do roviny bez použití jakýchkoli vyplňovacích znamének, minimalizace vertikálních světlých pruhů „protékajících“ textem (tzv. řek), zapříčiněných výskytem nadměrných mezer mezi slovy nebo i případné rozdělení textu do více sloupců. Kaligrafii a krásu písma můžeme pak obdivovat především u středověkých iluminovaných rukopisů, které jsou mnohými dodnes považovány za vrchol knižní formy. Úhlednost a krása písma však samozřejmě hraje významnou roli i u knih tištěných.

Dekor

Dekor (z lat. decus = ozdoba, decere = slušet, angl. decoration, fr. décoration, něm. Dekor) je souhrnné označení pro ozdobné prvky vycházející z ornamentu, jež dopomáhají estetickému rozvržení textu v prostoru stránky, a ulehčují tak čtenáři i orientaci v textu. Proto byly motivy dekoru obvykle bezpříznakové a neměly natolik přímý vztah k vlastnímu obsahu knihy jako třeba ilustrace. Mohlo se jednat buďto o drobnější, jednodušší formy, tak i o dosti složité a umělecké. Níže zmíněné prvky dekoru se mohly vyskytovat jak v rukopisných, tak i tištěných knihách, pokud není výslovně uvedeno jinak.

Mezi ty jednodušší rozhodně patří ozdůbky (angl. trimmings, fr. enjolivures, něm. Schnörkel), které byly mnohdy používány i k vizuálnímu členění textu (např.: interpunkční znaky) nebo sloužily čistě jako doprovodná výzdoba, jež nahrazovala či doplňovala tu stylově vyšší. Bylo možné je užívat samostatně nebo jako skladebný prvek složitějšího vzoru. Dále jsou to linky (angl. line, fr. ligne, něm. Linie), se kterými se setkáváme již u pozdně antických rukopisů. Kromě prosté čáry mohla nabývat podoby i jednoduchých opakujících se ornamentálních vzorů, avšak na rozdíl od lišty ne tak robustních. Využívány byly buďto k oddělení textových oddílů (např.: odstavce, sloupce, záhlaví atp.) či orámování zrcadla, dekoru a ilustrací. Do této kategorie lze zařadit také rubriky (z lat. ruber = červený, angl. rubric, fr. rubrique, něm. Rubrik). Jednalo se o barevně (zpravidla červeně, ale i modře) zvýrazněné části textu, jimž byla z různých důvodů připisována určitá důležitost. Často se jednalo o jméno autora, název díla, kapitol a jiných oddílů knihy. Tímto způsobem se ale také opticky zvýrazňovaly části vlastního textu, které nebyly členěny pomocí odstavců atp., ale byly určitým způsobem tematicky uzavřené. Vyskytují se už ve starověkých a následně i středověkých rukopisech. Převzaty byly i do tištěných knih, kam je zprvu stejně jako ve středověku ručně dodělával rubrikátor, ale od 16. století již byly tištěny. V průběhu 18. století se však zcela vytrácejí.

Typickým představitelem vyšší formy dekoru je iniciála (z lat. initium = počátek, angl. initial nebo initial letter, fr. initiale nebo lettre ornée, něm. Initiale). Jedná se o „velikostí, tvarem, pozadím a barvou zdůrazněné písmeno stojící na počátku myšlenkově uzavřené pasáže (odstavce, kapitoly) a plnící zde stejně jako ostatní prvky knižního dekoru funkce optické a estetické“⁽¹⁾. Byl to velice oblíbený zdobný prvek, jenž býval velmi uměleckým způsobem zpracován, pečlivě kolorován a zlacen. Šíře motivů iniciál je vskutku velká, od rostlinných (tzv. rozvilin) či jiných ornamentálních vzorů až po ilustrační výjevy určitých scén, v některých případech souvisejících se samotným písmenem inciály či slovem, které uvozovala. Zvláštním případem je antikvová iniciála, jež se v české terminologii označuje jako verzála (ta se vyskytuje pouze u tištěných knih). V mnohých případech bývala iniciála rozšiřována lištou (angl. ornamental band, fr. bandeau, něm. Leiste nebo Zierleiste), která z ní vychází a line se podél okrajů zrcadla (nejčastěji levého či levého a horního). Oproti lince je výraznější, má propracovanější kompozici a vyšší úroveň uměleckého zpracování. Výraznou formou dekoru je bezpochyby bordura (z fr. bordure = obruba, angl. border, něm. Bordüre), jež zdobí nepopsanou plochu mezi zrcadlem a okraji stránky. Hojně a krásně iluminované bordury v gotických a renesančních rukopisech v mnoha případech vyplňovaly též prostor mezi jednotlivými sloupci textu. Tištěné bordury se skládaly z jednolité tiskové formy a obepínaly zrcadlo pouze po stranách. Obdobně jako u iniciály je škála motivů bordur velmi široká. K vyšším typům dekoru lze řadit ještě drolerii (vyskytující se převážně u rukopisů a následně u prvotisků – více zde) a vinětu, vlys a rám, které se objevují až v tištěných knihách (více zde).

Ilustrace

Ilustrace (z lat. illustrare = vysvětlovat, angl. a fr. illustration, něm. Illustration) je u knih chápána především jako doprovodná obrazová výzdoba, která má velmi blízký vztah k vlastnímu obsahu díla, doplňuje ho a pozvedává. Dle žánru ji lze rozdělit na dva základní typy. Prvním je ilustrace, jež explicitní či asociativní formou umělecky doplňuje literární dílo a zanechává tak ve čtenáři ještě působivější výtvarný prožitek (tzv. ilustrace krásné literatury). Její rozměry často zaujímají plochu zrcadla či alespoň jeho podmnožiny. Důraz je zde kladen zejména na výtvarnou stránku, a tudíž způsob provedení je silně ovlivňován dobovými kulturními, sociálními či politickými náladami. Druhým typem je pak tzv. ilustrace vědecká, která si klade za cíl názorný až exaktně realistický popis určitého skutečného objektu či jevu. Estetická funkce jasně ustupuje před funkcí popisnou, a proto zde nehraje valnou roli umělecká úroveň provedení. Oproti ilustraci krásné literatury mívá mnohdy i podobu rozkládací přílohy knihy.

Pokračovat na další sekci