Vývoj tištěné knihy
15. století bylo pro vývoj knihy v Evropském prostoru zlomové. Díky vlivu univerzit a celkovému rozvoji rostl počet obyvatel, kteří uměli číst. S touto rostoucí poptávkou se samozřejmě zvýšila i produkce. „Necelá polovina všech středověkých rukopisů byla napsána až v 15. století. Významně mezi nimi převažovaly již papírové rukopisy. Pergamen písaři využívali především pro výpravné iluminované kodexy či liturgické knihy.“(1) Proto se mnozí lidé v této době snažili vymyslet způsob, jak texty a obrazy množit mechanicky tak, aby bylo možné je vytvořit za kratší dobu a ideálně za nižší výrobní náklady.
Mechanické způsoby rozmnožování textu byly známy nejspíše již na přelomu 1. a 2. století v Číně, kde se dále postupně zdokonalovaly, takže na konci 6. století nacházíme první doklady o znalosti deskotisku neboli dřevořezu či xylografie. Jedná se techniku tisku z výšky, kdy netisknoucí plocha je snížena (vydlabána či vyryta). Vystouplé linie kresby či textu pak tvoří negativní (tj. zrcadlově obrácený) obraz. Nanesením barvy na tato vyvýšená místa a následným přitisknutím k psací či textilní látce bylo dosaženo požadovaného pozitivního otisku. Deskotisk se následně rozšířil dál do Japonska, Koreji, ale i Egypta. Čína se však zasloužila i o vynalezení pohyblivých tiskových písem, vyráběných z pálené hlíny, a to již v 11. století.
Dnešní vědci však mají za to, že tehdejší Evropané, včetně Johanna Gutenberga a mnohých dalších experimentátorů s tiskem, o těchto technikách pravděpodobně nevěděli. Neznamená to však, že by principy tisku z výšky neznali vůbec. Například knihvazači využívali negativně rytých razidel k vtlačování různých textů či obrazů do usňového pokryvu, tzv. řezba do kůže, slepotisk. Nejstarší, v Evropě dochované xylografické obrázky pochází až z první poloviny 15. století. Dřevořez se zpočátku užíval především pro potisk látek, hracích karet či obrázků s křesťanskými motivy, které často sloužily jako ochranné předměty. Po jejich vytištění se často ještě kolorovaly. Byly velmi oblíbené pro svou přenositelnost a nízkou cenu, která byla zapříčiněna opětovnou použitelností dřevěných štočků. Objevily se i náročnější techniky jako mědiryt, kovořez atd. (více o technikách tisku zde). Dřevořezem se zhruba v 50. letech 15. století (tedy souběžně s počátky knihtisku) tiskly ale také různé texty (jež musely být také vyřezány negativně), které se mohly spojovat do tzv. blokových knih. Dělo se tak především v Německu a Nizozemí, avšak již v 80. letech stejného století postupně mizí.
Johannes Gutenberg, jemuž je vynález knihtisku připisován, byl velmi podnikavý a inovativní člověk pocházející z patricijské rodiny Gensfleishů. Narodil se kolem roku 1400 v Mohuči, ale nejpozději od roku 1434 působil ve Štrasburku, kde se poprvé projevuje jeho um a zápal pro technologickou inovaci. Vždy se velmi zajímal o metalurgii i s tím související řemeslné techniky a procedury. To ho nakonec přivedlo k vynalezení knihtisku. Pod tímto pojmem si však nesmíme představovat pouze jediný revoluční vynález, ale spíše spojení několika technik a procedur z různých řemeslných odvětví, jež byly během několika let Gutenbergem vylepšeny či upraveny pro dosažení kýženého záměru. Tím bylo vyvinutí techniky odlévaných pohyblivých liter, ze kterých byl vysázen negativní obraz, jenž byl následně pod tlakem lisu otištěn na arch psací látky (více v kategorii Proces výroby tištěné knihy).
Knihtisk však zdaleka neznamenal okamžitou revoluci ve výrobě knih. Ba naopak panovaly o novém způsobu „mechanického psaní“ pochyby – některým vadilo, že text je vytvářen uměle a ne ručně, jiným zase, že případné chyby se budou mnohokrát opakovat. Samozřejmě se to příliš nelíbilo písařům, jejichž činnost tím byla ohrožena. Mnozí ovšem tuto novotu obdivovali. První tisky si ještě nevytvářely vlastní novou formu, ale snažily se o co nejvěrnější napodobení knih rukopisných (jak písmem, tak strukturou a grafickým rozložením), které byly spíše konzervativním okruhem čtenářů brány jako vzor estetické kvality. Často se proto pro velkolepější tisky používal pergamen. Zpočátku mohly být v tištěných knihách prováděny po vzoru rukopisů ještě dodatečné zásahy jako např.: kolorování liniových dřevořezových obrázků. Teprve koncem 15. století se tištěná kniha postupně odchyluje od rukopisů. Vytváří se tak poměrně unifikovaná typografie. Uplatňuje se rámcová skladba doplňovaná rejstříkovým a marginálním aparátem, které dohromady činí hlavní text více přehlednější a, jak by se dnes řeklo, uživatelsky přívětivější. Vzhledem ke zvýšení počtu knih, se kterými se průměrný „čtenář“ mohl seznámit, bylo toto řešení více než potřebné. Tato knižní struktura a typologie ustanovená během 16. století vydržela v zásadě až do dnešní doby. Tato unifikace byla podporována i hromadnou výrobou typografického písma, tedy pohyblivých liter. Současně totiž vzniká i skutečný knižní trh zapříčiněný laicizací vzdělání a rozšířením školství obecně. Tištěné knihy se proto musí i více propagovat, a protože knihy se povětšinou prodávaly nevázané, tak postupně vzniká titulní list, jež podává čtenáři základní informace o daném výtisku. Již v průběhu 15. století, zejména v Německu a Itálii, se tištěná kniha osamostatňuje i z hlediska vizualizace textu. Účelně se využívají různé druhy tiskových písem, pracuje se s druhou, červenou, barvou, součástí sazby se stává i iniciála, dekor a ilustrace.
Během 16. století se kniha stává dosti masově užitkovým předmětem a již není výhradně předmětem sběratelství a investice. Kniha „poskytovala vzdělání a osvětu, ovlivňovala soukromý, náboženský a politický život i zábavu. Poptávka, kterou dříve vytvářel jednotlivec, získala díky moderně konstituované čtenářské obci celospolečenský charakter. Sociální výkyvy zejména mezi městem a venkovem rozrůzňovaly kvalitu i kvantitu knižního trhu“(2). Knihtisk zároveň výrazně pomohl ke sjednocování pravopisu, neboť na něj byl při sazbě kladen větší důraz než v případě různorodých písařských rukou. Především to platí o národních jazycích, které do tištěných knih pronikaly v postupně rostoucím množství. Celkově se stabilizuje morfologie písma, upouští se od uzuálních zkratek a archaismů, používají se více interpunkční znaménka a stírají se rozdíly mezi nářečími. Všechny tyto změny vedly ke snadnějšímu čtení textu i pro laickou veřejnost. Knihy už proto nemusí být v takové míře předčítány davu, protože lidé si je častěji čtou potichu v soukromí.
S těmito změnami souvisí i vývoj samotného „řemesla“. V období prvotisků se setkáváme s tzv. kočovnými tiskaři, kteří se i se svým tiskárenským vybavením stěhovali do míst, kde po nich zrovna byla poptávka. S počátkem 16. století se však již knihtisk stává stabilnějším řemeslem. Tiskárny získávají stabilní zázemí v určité budově, počet pomocníků se zvyšuje a tiskař se tak stává spíše vedoucím živnosti než řemeslníkem. Již koncem 15. století ztrácejí sazečské matrice charakter soukromého vlastnictví určité tiskárny a stávají se zbožním předmětem, se kterým se obchoduje prakticky v rámci celé Evropy. V 16. století pak dochází dokonce k oddělení písmolijectví jakožto samostatně fungujícího řemesla. S dobou se samozřejmě mění i trendy knižní vazby a výzdoby, která přichází i s novými prvky jako např. vlys, viněta či plátěná vazba.
Opravdu výrazné změny poté přinesla až průmyslová revoluce, která zapříčinila výrazné změny v konstrukci knihtiskařského lisu. Narůstající automatizace procesu tisku spolu s využíváním dalších nových technologií umožňovala tisknout v mnohonásobně větších nákladech, zejména pak noviny a jiná periodika. Ručně obsluhovaný lis byl dle předpokladů schopen vytvořit maximálně tak 20 otisků za hodinu, kdežto lisy s otočnými tlakovými válci byly ve druhé polovině 19. století schopny za stejnou dobu pořídit až 20 000 otisků. Vzhledem k tomuto nárůstu produkce bylo zapotřebí zmodernizovat i další procesy podílející se na výrobě knihy jako předmětu, zejména vazbu. Stále narůstající vliv industrializace vede v zásadě k opuštění tzv. pravé, nasazované vazby. Mnohé knihy již nejsou ani vázány pomocí organismu šití a složky knižního bloku jsou jen vlepovány do desek. Knižní produkce se tak výrazně posunula k té podobě, v jaké ji známe dnes. Jelikož jsme si však pro účely tohoto webu stanovili časovou hranici starých tisků na rok 1900, nebudeme se zde zabývat dozajista také zajímavými a výraznými změnami, jež se udály ve 20. století a 21. století.
Doporučené zdroje informací
Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.
Kamil BOLDAN, Počátek českého knihtisku, Praha 2018.
Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.
František HORÁK, Pět století českého knihtisku, Praha 1968.
Emma URBÁNKOVÁ, Počátky českého knihtisku, Praha 1976.
Zdeněk TOBOLKA, Dějiny československého knihtisku v době nejstarší, Praha 1930.
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Milan KOPECKÝ, Úvod do studia staročeských rukopisů a tisků, Praha 1978.
Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.
Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Knihtisk obecně
Časové dělení tištěných knih
Bavíme-li se o tištěných knihách, je potřeba vědět, že se mimo jiné chronologicky dělí na tzv. prvotisky (inkunábule), postinkunábule, paleotypy a staré tisky (více informací níže). Hranice pro prvotisky byla poprvé stanovena německým pastorem Johannem Saubertem starším v 17. století, a to konkrétně tak, že veškeré deskotisky, blokové knihy a díla vytištěná pomocí pohyblivých liter (tedy technologií vyvinutou Gutenbergem dnes obecně označovanou jako „knihtisk“) před 1. lednem roku 1501 jsou považovány za prvotisky. Tuto hranici „mezinárodně kodifikoval dodnes neukončený abecedně řazený Gesamtkatalog der Wiegendrucke (Leipzig 1925-), jehož přípravu v Berlíně roku 1904 zahájil Konrad Haebler“(1) a který je dnes dostupný online zde.
Prvotisky (něm. Wiegendrucke či Inkunabeln, angl. A fr. incunables) jsou také označovány mezinárodním termínem inkunábule (lat. Incunabula), jenž pochází z latinského „in cunabulis“, což znamená „v kolébce“. Jde tedy o velmi příznačné označení tištěných knih, které vznikaly v době, kdy byl knihtisk takříkajíc „v plenkách“. Ostatně i německé označení „Wigendrucke“ je jistou parafrází tohoto mezinárodního termínu, neboť „die Wiege“ je kolébka „der Druck“ tisk. Hranice stanovená na konec roku 1500 však není pouze nahodile vybraným datem, protože první tisky výrazně napodobují rukopisy. Nejen podobou písma, ale i např.: užíváním uzuálních zkratek. Postupně se sice vůči do té doby tradičním rukopisným knihám vymezují, ale opravdu významně se tyto změny projevují až u tisků 16. století.
Postinkunábule (angl. early printed book, fr. livre premier, něm. Frühdruck) je označení pro poměrně úzkou skupinu tzv. paleotypů (více v dalším odstavci), kam patří tisky vzniklé v letech 1501 až 1520. V tomto krátkém časovém období mívaly totiž tisky některé znaky charakteristické pro prvotisky. I proto se tato kategorie ustanovila až během 20. století, kdy vznikají i její zcela separátní soupisy. Katalogizovány jsou však stejným způsobem jako prvotisky.
Paleotypy (angl. early printed book, fr. livre premier, něm. Frühdruck) jsou staré tisky vzniklé mezi lety 1501 a 1550. Během tohoto období se projevuje přechod od prvotisků (výrazně ovlivňovaných prvky rukopisů) k typografii a technologii ručního knihtisku, jež se následně víceméně ustálila po zhruba další tři staletí. Můžeme proto ještě u paleotypů nalézat jisté prvky typické pro prvotisky. Jejich podkategorií jsou tedy již výše zmíněné postinkunábule, které se však vyznačují větší intenzitou výskytu těchto znaků.
Staré tisky (angl. old prints, fr. livres anciens, něm. alte Drucke) je velmi široce chápaný pojem. Označuje produkty ručního knihtisku vzniklé do 19. století, a to buď již od 15. století (tedy i prvotisky) nebo až od roku 1501, kam spadají i účelové subkategorie paleotypů a postinkunábulí. Horní hranice 19. století pak není zcela jednoznačně vymezena, a proto se její hodnota může lišit stát od státu. Například u nás, stejně jako např.: ve Francii či Nizozemí, je stanovena na 31. prosince roku 1800, avšak v mnohých dalších zemích zasahuje až do 19. století. Takto rozsáhlé časové vymezení je dáno tím, že technologie ručního knihtisku se zejména od poloviny 16. století do nástupu industriální výroby knih příliš nezměnila. V průběhu těchto tří staletí se v zásadě pouze měnily trendy typografické, které byly ovlivňovány těmi společenskými a tržními. Například byly využívány nové techniky tisku pro ilustrace a jiné ozdobné prvky. Dřevěné desky byly povětšinou nahrazeny lepenkovými, objevovaly se nové prvky výzdoby jako třeba frontispis atp. Samotné fungování tiskáren a technologický proces výroby knih však zůstal víceméně nezměněn. Pro účely tohoto webu byl jako hranice starých tisků stanoven rok 1900, který tak víceméně sdružuje veškeré množiny porůznu definovaných starých tisků.
Doporučené zdroje informací
Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.
Kamil BOLDAN, Počátek českého knihtisku, Praha 2018.
Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].
Techniky tisku
Tisk z výšky (angl. relief printing, fr. impression en relief, něm. Hochdruck nebo Reliefdruck) je nejstarší a nejběžněji užívanou technikou tisku. Zakládá se na jednoduchém principu – barvu přijímají pouze vyvýšené prvky tiskové formy, a tudíž se otisknou, kdežto snížené části netisknou, neboť na nich barva neulpí. Samotné otištění probíhá pomocí mechanické přitlačení formy s barvou na potiskovanou látku (např.: papír, pergamen, plátno). Opakovaným užíváním tiskové formy dochází mechanickým působením ke snížení vyvýšených partií, přičemž míra tohoto opotřebení je dána i materiálem (např.: dřevo, kov, kámen), ze kterého je forma vyrobena. Technika tisku z výšky je využívána u dřevořezu, dřevorytu, kamenorytu, kovorytu (kovořezu), šrotového tisku, raženého tisku, těstového tisku, tzv. přírodninového tisku a samozřejmě u knihtisku. Zmiňujeme-li se o knihtisku, je dobré zmínit, že pokud byla grafická výzdoba vytvářena pomocí některé technologie tisku z výšky, mohla být zakomponována přímo do sazby a použita tak rovnou v rámci knihtiskařského procesu. U jiných technik tisku musela být tato výzdoba (nejčastěji ilustrace) pořizována separátně (např.: zvlášť na arch, jenž byl následně do knihy vevázán či vlepen) či dodatečně na předem připravená, nepotištěná místa v knize.
Tisk z hloubky (angl. intaglio printing, fr. impression en creux, něm. Tiefdruck) nebo též hlubotisk je způsob tisku, kdy je barvou opatřená celá tisková forma, z vyvýšených míst je následně setřena a ulpívá tak ve snížených, vyrytých či vyleptaných partiích. K tisku z hloubky bylo potřeba využívat ručního měditiskařského lisu, jenž se od knihtiskařského lišil především tím, že dokázal vyvinout větší tlak. Dosáhne se tak kýženého otištění barvou opatřených snížených částí, kdy navíc celá kresba vystupuje na papíře v jemném reliéfu. Tiskové formy pro tisk hloubky mohly být opracovány buďto mechanicky (pomocí rydel, kladívek, jehel atp.) nebo chemicky (pomocí kyseliny, jež leptá kovový povrch formy). Mezi ty mechanické řadíme mědiryt (včetně puncované i tečkované varianty), oceloryt, mezzotintu a suchou jehlu, mezi chemické pak různé lepty a akvatintu.
Tisk z plochy (angl. planographic printing, fr. impression à plat, něm. Flachdruck) je technika tisku vzniklá až koncem 18. století. Kamenná tisková forma je zde oproti výše zmíněným technikám tisku zcela rovná. Tiskařská barva však ulpívá pouze na kresbě vyvedené mastnou křídou či tuší, neboť zbytek formy je chemicky upraven tak, že odpuzuje mastnotu, je silně hygroskopický a tím pádem se na něm barva neuchytí. K otištění není potřeba tak výrazného tlaku, a využíván byl proto ruční litografický lis, který rovnoměrně třel plátnem překrytý papír položený na tiskové formě. Základní technika tisku z plochy je litografie.
Doporučené zdroje informací
Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.
Kamil BOLDAN, Počátek českého knihtisku, Praha 2018.
Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Petr VOIT, Nauka o starých tiscích, Praha 2007, dostupné online (https://sites.ff.cuni.cz/uisk/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Nauka-o-starých-tiscích_Voit.pdf), [citováno k 7. 4. 2020].
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Grafické techniky obecně
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Techniky