Struktura rukopisné knihy
Středověké rukopisy nebyly zcela strukturovány dnešním způsobem, jaký se začal vyvíjet spíše až u knih tištěných. Neznaly titulní list, kde by byl uveden autor a název díla, impresum atp. Proto si odborná veřejnost zkoumající rukopisy pomáhá při identifikaci rukopisných textů incipitem a explicitem, které byly stanoveny dodatečně.
Incipit (lat. počíná se, angl. a fr. incipit, něm. Incipit) jsou počáteční slova textu (díla), která v kombinaci s explicitem umožňují určit identický text v různých zápisech, a je proto důležitou pomůckou vědců zabývajících se rukopisy. Nesmí však být zaměňován s nadpisem či úvodními poznámkami. Pojmem explicit (z lat. liber explicitus est = kniha je rozvinuta, to je u konce, angl. a fr. explicit, něm. Explicit) pak rozumíme závěrečná slova určitého textu, jež se, jak již bylo zmíněno výše, využívají k jeho poměrně jednoznačné identifikaci.
Kolofon (z řec. kolofón, vrcholek, dovršení) neboli písařský závěr mnohdy obsahuje velmi důležité údaje týkající se vzniku rukopisu. Tyto závěrečné poznámky písaře lze chápat pouze jako doplněk, kde se uvádí okolnosti vzniku (např.: místo a datum sepsání, jméno písaře, donátora atp.), či jako „další písařské poznámky: modlitby a díky za pomoc při psaní; hrozby osobám, které by rukopis zcizily; žádosti o duchovní či materiální odměnu nebo infantilní projevy písařů v radosti nad dokončeným opisem“(1), jež mohou být také umístěny v závěru knihy. Býval také poměrně často šifrován, nutno však dodat, že ne příliš silně. Text byl buďto napsán pozpátku nebo bylo využito jednoduchých substitučních šifer.
Rubrikace je barevné zvýraznění (zpravidla červeně, ale i např. modře) různých oddílů díla (např.: prolog, název kapitoly atp.), jeho názvu nebo určité významné části, jež nemusí být vyloženě součástí samotného textu, ale pomáhá identifikovat jeho komponenty. Rubrikace se užívala i pro zvýraznění interpunkce či proškrtání textu. Celkově tedy napomáhala vizuálnímu oddělení více či méně tematicky ucelených částí textu.
Orientaci v rukopisné knize, která mnohdy obsahovala více různorodých děl (tzv. konvolut), mohl ulehčit obsah, jenž byl nejběžněji umisťován na přední desku, přídeští či na první list neboli předsádku. Uváděl se zde název díla, případně jméno autora (ať už skutečné nebo domnělé) a odkaz na určité folio. Důležitým prvkem mohou být i marginálie (z lat. margo = okraj, staročesky též krajnička, angl. marginal note, fr. note marginale, něm. Marginalie), což jsou různě dlouhé poznámky napsané na volných okrajích listů rukopisu. Jejich povaha je velmi různorodá – může se jednat o korektury textu, poznámky k jeho obsahu, grafické značky upozorňující na důležité části textu, komentáře či jiné poznámky. Napsány mohly být jak současně se vznikem díla, tak i pozdějšími uživateli knihy. Takovým příkladem jsou třeba čtenářské, vlastnické či případně knihovní poznámky. Ty jsou často důležité pro určení dalších osudů kodexu, neboť ten mnohdy nezůstával v držení jednoho majitele nebo na místě vzniku.
Doporučené zdroje informací
Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.
Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Rukopisná kniha
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Kniha - text
Vazba a výzdoba rukopisu
Vazba
(Více o vazbě knih obecně zde)
Ve středověku byly vazby do jisté míry úměrné knižnímu bloku samotných rukopisů. Rukopisné knižní bloky měly často na dnešní poměry velké formáty, a tudíž i velkou váhu. Vazba proto musela být obzvláště pevná a odolná, aby poskytovala oporu i dostatečnou ochranu samotnému knižnímu bloku. Desky bývaly výhradně ze dřeva a pokryty byly zpravidla usní, ale třeba i pergamenem a později též papírem. Jelikož knihy mnohdy vážily mnoho kilogramů a ke všemu nebyly jako dnes ukládány vzpřímeně, ale tzv. naležato, byly opatřovány ochranným kováním, neboť zdobený (např.: řezbou do kůže, řezba do kůže, slepotiskem, zlacením či malbou) usňový pokryv by jinak trpěl při jakékoli manipulaci s knihou. Opět zde tedy hrála hlavní roli ochranná funkce, která byla až postupem času rozšířena o zdobné prvky. Stejně tomu bylo v případě kapitálku, ořízky či spon a různých řemínků.
Rukopisné knihy v románském a gotickém období bývaly zpravidla honosné, a tudíž i drahé. Proto se v těchto obdobích setkáváme i s velmi nákladným zdobením, a to zejména u knih liturgických. Takovéto knihy se mohly téměř podobat relikviáři, neboť v předních deskách bývaly někdy usazeny dokonce schránky pro uctívané ostatky světců. Jedinečné exempláře rukopisných knih nazýváme ciméliemi. Tento výraz pochází ze staré řečtiny, kde slovo „kéimelion“ je synonymem pro poklad nebo klenot. Mnoho těchto nesmírně cenných vazeb podlehlo zkáze v důsledku častého používání nebo stárnutí materiálu. Samozřejmě svou daň si vybraly časté války a s nimi spojené plenění a rabování. Mnoho rukopisných knih padlo za oběť také požárům. Rozhodně však nesmíme zapomínat na vazby, jež zanikly mnohdy nešetrnou pozdější převazbou.
Kromě výše zmiňovaných honosných vazeb opatřovaných často propracovanou výzdobou drahými kovy, kameny a dalšími materiály (např.: perlami či řezanými kostmi), existovaly i vazby jednodušší a spíše účelné. Vyskytovaly se zejména u kodexů světské nebo dočasné povahy. Mohlo se jednat jak o jednoduché vazby s pevnými deskami, tak o knihy s tzv. měkkou vazbou. Ta spočívala v nasazení knižního bloku na desky zhotovené z pergamenu či zpracované kůže, které byly pružné a blok dostatečně chránily. Největší výhodou byla jejich výrazně nižší cena, a proto se s nimi setkáváme především v prostředí univerzit. Zvláštním případem jsou pak vazby příručních knih, většinou náboženských, které se povětšinou nosily za opaskem. Mívaly protažený kožený obal pytlovitého charakteru, jenž chránil celý knižní blok před poškozením při cestování.
Výzdoba
(Více o výzdobě knih obecně zde)
Výzdoba rukopisu je často spojována s pojmem iluminace, který označuje ručně kreslenou nebo malovanou obrazovou složku knihy. Pod výzdobou rukopisu si však můžeme představit jak zdobené prvky dekoru a ilustrace, tak třeba i barevné zvýraznění textu rubrikací. Výzdoba rukopisu tedy plní funkci nejen estetickou, nýbrž i didaktickou, ulehčuje orientaci v textu a člení ho.
Mezi velmi oblíbené prvky výzdoby rukopisných kodexů patří zejména iniciála, jež stojí na počátku určitého tematicky uzavřeného oddílu (kapitola, odstavec atp.). Motivy těchto umělecky vyvedených počátečních písmen mohly být ornamentální (geometrické, rostlinné atp.), architektonické, symbolické i figurální. Byly bohatě barveny, zlaceny a stříbřeny a mohly dosahovat až celostránkových rozměrů. Těch mnohdy dosahovaly i ilustrace, kterým se v případě ruční malby říká miniatury. Jde tedy o samostatné (orámované či nikoliv) ručně malované obrazy v knize, jež nejsou spojeny s iniciálou a souvisí s obsahem vlastního textu. Mohou být samozřejmě i menší, např.: umístěny ve sloupci nebo jako součást bordury. Dále se v rukopisech můžeme setkat i s různými ozdůbkami, linkami, lištami a již zmiňovanými bordurami. Zhruba ve druhé polovině 13. století se objevují i drolerie (z fr. drôlerie = podivnost, směšnost, zábavnost, odvozeno od drôle (= dareba, podivné, směšné, žertovné), dříve souv. se středohornoněmeckým droll, trol (= skřítek, malý démon); něm. Drolerie, angl. drollery /drolerie / grotesque; it. drôlerie). Jedná se o „figurální kompozice žertovného, často satirického či bizarního charakteru, někdy se sexuálním podtextem“(1), které jsou součástí bordury nebo iniciály. Zobrazují povětšinou lidi, zvířata reálná i fantastická či mnohá jiná monstra a mívají kromě estetického i moralizující charakter.
Doporučené zdroje informací
Mirjam BOHATCOVÁ, Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990.
Ivan HLAVÁČEK, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994.
Pavlína HAMANOVÁ, Z dějin knižní vazby, Praha 1959.
Pavel BRODSKÝ, Krása českých iluminovaných rukopisů, Praha 2012.
Josef KRÁSA, České iluminované rukopisy 13.-16. století, Praha 1990.
Pavel BRODSKÝ – Martina ŠUMOVÁ, Iluminované rukopisy v archivech na území Čech, Praha 2017.
Pavel BRODSKÝ – Jan PAŘEZ, Katalog iluminovaných rukopisů Strahovské knihovny, Praha 2008.
Pavel BRODSKÝ, Iluminované rukopisy českého původu v polských sbírkách, Praha 2004.
Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR– Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany, 2002.
Zdeněk TOBOLKA, Kniha. Její vznik, vývoj a rozvoj, Praha 1949.
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Rukopisná kniha
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Výzdoba rukopisu
Odkaz na Encyklopedieknihy.cz - Kategorie: Knižní vazba