Ročník 12 (2011)

Archeologicky nezachytitelné sociální kontexty kamenných nástrojů u archaických společností jsou fascinujícím tématem, které je opakovaně přítomné v řadě prehistorických studií. Sekery v podobě hrobových milodarů jsou interpretovány ve smyslu sociální hierarchie nebo genderové kategorizace. Analýza surovin a jejich zdrojů dává zase nahlédnout do složitého přediva směny a distribuce. Následující text se tematicky orientuje na trochu odlišný společenský jev a pohrává si se vztahem kamenných seker a univerzální lidské potřeby, jakou je láska.

V roce 1975 poukázal S. Vencl (1975, 56) na rozdíly v délce neolitických broušených kamenných nástrojů nalezených v kontextech depotů, hrobů a sídlišť. Mnohá ze sídlišť severovýchodních a východních Čech byla označena za sídliště s doklady výroby broušených nástrojů (Vencl 1975, 67) nebo stručněji za dílny (Kalferst 2007). Od té doby nálezových kontextů přibylo. Nejen v podobě tzv. vlastnického depotu ze Mšena (Lička 1981), ale především objevem těžebních areálů surovin k výrobě uvedených neolitických artefaktů (Šrein – Šreinová – Šťastný – Šída – Prostředník 2002, Přichystal 2002). Cílem této stati je pokusit se o funkční roztřídění neolitické kamenné broušené industrie na základě metrické analýzy celých artefaktů.

Jedním z opomíjených témat současného bádání českého neolitu je studium výroby kamenné broušené industrie. Dosud schází detailněji popsaný výrobní řetězec broušené industrie, díky kterému by bylo možné lépe operovat se zažitými a často používanými pojmy typu ,,dílna“, či ,,doklady výrobní činnosti“, které tak nejsou pevně vymezeny a jejich užívání je závislé na přístupu jednotlivých badatelů.

Ačkoli broušení kamene známe již z moravského období lovců mamutů (gravettienu), k výrobě dřevozpracujících nástrojů bylo využíváno až od počátku neolitu. I když vrtání kamene je známo nejméně od mladého paleolitu, teprve v neolitu nastoupilo použití dutého vrtáku. Proč, to je jasné. Otvor neměl sloužit k navlékání artefaktu na šňůru, ale k nasazení topůrka na vrtanou sekeru nebo teslici. Bylo třeba otvoru daleko většího než kdykoli před tím. A dutý vrták šetřil čas i energii. Uvedená technologie ovšem zůstává v podstatě stále neznámá. Pro nedostatek archeologických dokladů. Pro časovou náročnost. Pro tvrdost v neolitu používaného kamene. Pro ztrátu naší schopnosti „přemýšlet rukama“. Ale také pro námi vytvořené bariéry v definici vědeckého experimentu v porovnání s pouhým získáváním pracovních zkušeností. Po sérii níže vedených pokusů se nám už slovo „zkušenost“ nezdá být málo. Spíše naopak.

Dvoudílné mlýny, těrky, brousky, otloukače a celá řada dalších artefaktů spadají do kategorie ostatní kamenná industrie. Ačkoli některé nástroje z uvedené kategorie doprovází člověka už od starší doby kamenné, není jim věnována dostatečná pozornost. Účelem této práce je shrnout možné přístupy ke studiu těchto artefaktů a upozornit na některé zajímavé nálezové situace z prostředí středního Turecka z období přelomu neolitu a chalkolitu.

Chrámy v souostroví Malty patří k nejstarším kamenným stavbám světa. Poprvé byly zastřešeny v dobách jejich výstavby ve 4. a 3. tis. BC, podruhé v letech 2008–2009. Zatímco druhé zakrytí proběhlo z důvodu památkové ochrany bortících se zbytků stěn pomocí otevřených přístřešků, původní zastřešení z neolitu/eneolitu neznáme.

Před deseti lety započal výzkum do té doby neznámého fenoménu českého neolitu, těžebních areálů v podhůří Jizerských hor. Hledání zdrojů suroviny neolitických broušených nástrojů trvalo 100 let.

Základním materiálem pro poznání zemědělského pravěku je keramika, kterou nám ponechali naši předci a která je přeměněna do podoby často terciálního odpadu nalézaného v zahloubených objektech. Na keramickém odpadu (jak lze tento pramen poznání trochu hrubě, ale pravdivě nazvat), ale také na uzavřených celcích (hrobech a depotech), je založena relativní chronologie pravěku České republiky. Některé keramické tvary nebo typy výzdoby daly jméno také mnohým kulturám. Co když ale na některých z území České republiky nálezy keramiky chybí? Znamená to, že tato místa osídlena nebyla? A co když mezi nálezy dominuje nebo se pouze nachází broušená industrie?

Detailní tvarová úprava horních kamenů na dvoudílných drtidlech svědčí o uvědomělém ergonomickém tvarování nástrojů již v neolitu.

Příspěvek je zaměřen na otázky symbolizmu v období eneolitu. Jeho přítomnost je diskutována na příkladu objektu badenské kultury odkrytém na katastru obce Velké Přílepy, okres Praha-západ. Nalezené čepele ze čtyř kamenných srpů, kamenná sekera a osteologický materiál z domácích savců ukazují na tyto aktivity. Se značnou mírou opatrnosti bychom mohli předpokládat jejich souvislost obecně se zemědělskou činností.

Lidská kultura je hluboce strukturována velkým množstvím symbolů a rituálů. Některé artefakty v pravěku nabývaly vedle své praktické funkce také prestižního a symbolického významu. Bylo tomu tak zvláště v souvislosti s prezentací významných technologických inovací a společenských rituálních aktivit včetně ceremoniálního válečnictví.

Skalní umění v severní Evropě a zejména ve švédské provincii Bohuslän bylo velmi intenzivní spojeno s mořským pobřežím. To má z archeologického hlediska významný dopad: historické proměny úrovní pobřežní čáry umožnují nejenom přibližně datovat petroglyfy, ale také vytvořit si představu o tom, jak tehdejší krajina a fjordy vypadaly.

V souvislosti s nástupem zemědělství došlo v neolitu k zásadním změnám v oblasti subsistenčních strategií, které vyžadovaly zavedení nové technologie sloužící k přeměně obilných zrn v mouku.

V roce 2006 byly na lokalitě Tuněchody u Chrudimi zkoumány pozůstatky dvou vápenických pecí z doby římské. Nález se stal předmětem podrobného multioborového studia, jehož výsledkem byly hypotézy specifikující podobu a způsob užívání pecí.

V naší racionální a technické době je často smrt odosobněna a pohřeb bývá zcela ponechán v rukou pohřebních institucí, které vykonají většinu nezbytných pohřebních úkonů bez aktivní účasti pozůstalých. Smrt a pohřeb jakoby se nehodily do moderního způsobu života. Jsou to ale stejně přirozené události jako narození a uvítání dítěte do života.