Ročník 16 (2014)

Archeologické lokality ve vyšších nadmořských výškách, tedy ty, jež se vyskytují v podhůří či přímo v horských oblastech naší republiky, jsou prozatím početní málo zastoupené. Přesto je fenomén lokalit ve vyšších nadmořských výškách tématem, které si zaslouží samostatné studium. Následující řádky se zabývají výběrem místa sídlení, hierarchií lokalit i důvody, jež vedly naše předky k překonávání překážek spojených s postupem do vyšších poloh.

Horské regiony jsou z hlediska pravěkého osídlení považovány za okrajové. Tento náhled je patrně správný. Nicméně zvláště pro lovecko-sběračské společnosti se nedá mluvit o oblastech zcela nevyužívaných. Pro období mezolitu se stále častěji ukazuje, že člověk ke krajině kolem sebe přistupoval ne jako k něčemu danému, ale spíše jako hospodář již v období, kdy žil lovecko-sběračským způsobem života. V období mezolitu lze proto i v Čechách předpokládat využití všech krajinných typů. Adaptace na horské podmínky byla v prostředí Čech z hlediska lovců a sbíračů relativně nenáročná. Celkový obraz osídlení hor je značně zkreslený jejich špatnou mírou prozkoumání. Přesto však zvláště ve větších horských masívech, jakými jsou např. Alpy, je o tomto typu osídlení poměrně dost informací. V Čechách je takové osídlení známé především z ojedinělých nálezů, které toho moc neříkají, pocházejí však z různých regionů. Nejlépe známé je horské osídlení Šumavy. Právě na ní lze ilustrovat úlohu hor pro lovecko-sběračské skupiny.

Článek je zaměřen na hledání peřin, které vedly lovecko –sběračské komunity moderních lidí k výběru konkrétních kamenných surovin, a to na základě studia vztahu užitého materiálu a dalších formálních vlastností kamenných nástrojů, jakými jsou jejich rozměry a typologické zařazení. Vychází při tom ze studia vybraných souborů pozdního paleolitu z Janovic nad Úhlavou (okr. Klatovy), Plznì-Roudné (okr. Plzeň-město) a Lhotic (okr. Pelhřimov), u nichž byly sledovány vzájemné vazby mezi zmíněnými veličinami a konstruovány příčiny jejich vzniku s ohledem na chování někdejších výrobců kamenných nástrojů.

Prostor paleolitických a mezolitických společností lovců a sběračů lze rozdělit do určitých areálů, které se odlišují intenzitou aktivit konkrétní skupiny a jejichž význam pro danou skupinu lovců a sběračů se proměňuje se vzdáleností od sídelní lokality. Jedním z areálů, který je možno vymezit, je areál exploatační, poskytující kamenné suroviny na výrobu štípaných nástrojů. Na příkladu vybraných lokalit pro jednotlivá období je možno sledovat vzdálenosti původu suroviny a definovat tak velikost exploatačního areálu i strukturu surovinového zázemí dané lokality.

Již přes sto let uplynulo od pozoruhodného nálezu souboru štípaných artefaktů ve Smiřicích u Hradce Králové. Ludvík Šnajdr (1839–1913), vrchní kontrolor daně smiřického cukrovaru, vyzvedl zde roku 1902 spolu s fragmenty nádob kultury s vypíchanou keramikou soubor 122 kusů štípané industrie (Šnajdr 1903). Důležitým aspektem kolekce je přítomnost téměř dvou desítek kusů obsidiánu. Pohled na tento nález v širším časoprostorovém měřítku přináší řadu dílčích otázek, jejichž zodpovězení bude věnována předkládaná stať.

Článek se zaměřuje na využívání metabazitu typu Jizerské hory k výrobě mezolitických nástrojů v oblasti Českého ráje. Na jednotlivých lokalitách kvantifikuje zastoupení jednotlivých typů artefaktů z metabazitu vyrobených. Příspěvek poukazuje na možnou delší tradici využívání této suroviny, která se především uplatnila v období následujícím, neolitu.

Předložený příspěvek stručně seznamuje s výsledky povrchové prospekce a dokumentace reliktů spojených s dobýváním kovů v prostoru Železných hor ve středověkém období. Během let 2010–2014 bylo prozkoumáno šest těžebních areálů za užití nedestruktivních archeologických metod. Při průzkumu se podařilo objevit stopy po rýžování zlata, povrchové těžby železa a hlubinné těžby polymetalických rud.

Doba laténská je obecně pokládána za období, v nímž došlo k výraznému rozvoji specializovaných řemesel. Jedná se o výrobu za účelem směny, soustředěnou pouze na určité typy výrobků, která často navíc vyžadovala speciální technické a organizační schopnosti příslušných výrobců či komunit. V nikterých případech ovšem byla specializace založena, spíše než na ovládnutí výjimečných technologických postupů či překonání pracovní národnosti některých výrobních činností, na přístupu ke specifickým a v krajině jen výjimečně dostupným surovinám.

Pravěký svět je pro současné lidi stále plný tajemství. Jednou z disciplín, která pomáhá lépe poznat život našich dávných předků, je traseologie. Tato „věda o stopách“ poskytuje totiž o předmětech takové informace, které se jinak než pečlivou mikroanalýzou zjistit nedají. Dozvědět se lze mnohé: předně zdánlivě jednoduchý, lež zásadní, poznatek, zda se s daným artefaktem pracovalo, nebo ne. Pokud jde opravdu o nástroj, může traseolog dále například říci, na jaký typ materiálu ho lidé využívali a jakým způsobem. Leccos se lze dozvídat i o intenzitě (vynaložené energii) práce či původním umístěním násady – a třeba i to, zda s ním pracoval levák, nebo pravák.

Dílčí vyhodnocení terénního výzkumu ve Vlíněvsi (okr. Mìlník) umožňuje vklad do studia struktury společnosti únětické kultury starší doby bronzové. Diskuse sociální struktury na základě studia pohřbů a pohřebních areálů se zakládá na množství metodologických předpokladů, jejichž přijetí či upozadění vytváří obecný kontext nabízených interpretací. Na příkladu lokality Vlíněves je ukázáno rozdílné využívání možností poskytovaných komunitou. Dle předběžných analýz se ukazuje, že význam předmětů přidávaných do hrobů v mladším období únětické kultury patrně nemá přímou vazbu na náročnost vybudování hrobů či na vzájemný vztah k pohřbům ostatních jedinců. Na nekropoli lze vedle pohřbů jedinců, jejichž status je zvýrazněn milodary, nalézt i hroby dokládající odlišný vztah komunity k pohřbenému.

V českých zemích si archeologie v té či oné podobě udržela relativně silnou společenskou pozici, nikdy ji však z ryze vědeckých či památkářských pozic nevyužila (výjimkou je Anthropos Brno) ke vzniku specializovaného zařízení pro prezentaci svých výsledků neodborné veřejnosti, např. archeologického muzea. Na definici a rozkladu pojmu „didaktická transformace dějin pravěku“ se stať snaží upozornit na úskalí vnímání výsledků archeologického bádání neodbornou veřejností. Jako řešení situace využívám pojmu „archeodidaktika“, která se odlišuje od tradiční muzeologie i muzejní pedagogiky.

V rámci rozsáhlého projektu specifického výzkumu Katedry archeologie na FF UHK proběhl během léta 2013 mimo jiné i grantem financovaný experiment zabývající se zkoumáním některých možností lovců a sběračů, které ovlivňovaly strategie obživy lidí v evropském paleolitu. Vlastní experiment se zaobíral testováním několika druhů hrotů oštěpů ze širokého časového období starého, středního a mladého paleolitu. V rámci testování některých hypotéz byly zkoušeny hroty lišící se jak typologicky, tak i co do současných archeologických interpretací jejich používání. Autoři dospěli k několika zajímavým výsledkům, které jsou společně s představením a popisem průběhu vlastního experimentu i předtím probíhající přípravné části uvedeny v následujícím článku.

Článek si klade za cíl poukázat na podobné rysy ve stylu sídlení některých kultur a společností, často geograficky i časově od sebe velmi vzdálených. Jejich společným znakem je budování sídel umístěných někdy samostatně, jindy uvnitř komunity, vždy však jasně vydělených ze svého okolí. V prvé části se autoři zaobírají specifickým způsobem sídlení nositelů tzv. chámské kultury v západních Čechách. Na základě dosud publikovaných archeologických nálezů a etnografických analogií se vyslovují k možným důvodům poněkud zvláštní sídelní strategie této kultury. Poukazují na to, že šlo patrně o společnost striktně rozdílenou do exogamních skupin, v jejímž fungování hrála zřejmě výraznou roli krevní msta, nedílně propojená s vírou v nadpřirozeno. V druhé části jsou pak představeny podobně specifické způsoby sídlení evropského středověku a novověku. Konkrétní se jedná o věžové stavby, tvořící zpravidla funkční celek s obytným domem, případně samotné sloužící jako obydlí. Také tyto objekty se objevují nejčastěji v dobách a u společností trpících značnou nestabilitou a vnitřním napětím, často opět s tradicí krevní msty. Příklady uvedených staveb pocházejí zejména z Itálie, Peloponésu či Gruzie, paralely však autoři nalézají i ve střední Evropě, potažmo přímo v Čechách.

V roce 2014 uběhlo dvacet let od prvního setkání badatelů zabývajících se experimentální archeologií. Seminář „Rekonstrukce archeologických objektů“ jako by zrcadlil vývoj celého oboru.