Ročník 23 (2021)

V českém neolitu se technika provedená vpichy objevuje v kontextu s keramikou vypíchané kultury po roce 4900 BC. Již na sklonku kultury s lineární keramikou v pozdním období šáreckého typu se vyskytuje linie provedená řadou jednotlivých vpichů vedle ostatní výzdoby typické pro pozdní techniky linie s hustými notami. Přechod k převažujícím technikám kolkovaného vpichu byl poměrně rychlý v době nejstarší vypíchané keramiky. Objevuje se nejprve jemný dvojvpich, krátce na to i hrubší dvojvpich a trojvpich. Během vývoje  vypíchané keramiky se vyskytuje i vícenásobný čtyřvpich a různé varianty odvozené od způsobu vedení vícehrotého kolku. Vpichy jsou ponejvíce vedené střídavým krokem, výjimečně paralelním nebo protahovaným způsobem, po kterém vzniká tremolový vpich (Zápotocká 1978).

Šperk jako vděčný objekt archeologického zkoumání na sebe v mnoha ohledech poutá pozornost. Stejně je tomu u mladoneolitických mramorových náramků. Autoři předkládané stati se snaží o podchycení dosud málo poznaného aspektu tohoto fenoménu, kterým je jeho výrobní řetězec. Propojením výsledků zkoumání starých i nových nálezů docházejí k pravděpodobné podobě výrobního i distribučního schématu. Text nicméně otevírá možnosti dalšího výzkumu zejména těch výrobních operací, pro které nacházíme jen málo opory v pramenném materiálu.

Při rozsáhlém záchranném výzkumu na stavbě dálnice D11 mezi Hradcem Králové a Jaroměří v letech 2017 –2018 bylo prozkoumáno několik neolitických sídelních areálů s velkým množstvím archeologických situací a ohromným množstvím hmotných pramenů. Rozsáhlejší sídelní areály byly odkryty na dvou polohách u Lochenic (úsek D11-06-6B a D11-06-7B), u Rodova (úsek D11-06-8A) a Horních Dolců (úsek D11-07-4C). Doufejme, že v následujících letech dojde ke zpracování alespoň části těchto neolitických situací a nálezů, které obsahují velké množství nových informací k neolitu východních Čech. K tomuto úkolu chce přispět následující publikace malého palisádového ohrazení od Lochenic (úsek D11-06-6B).

Pohřby patří k atraktivním objektům studia archeologie všech období už od počátků oboru. Důvodů je celá řada: Není to jen samotná fascinace smrtí, ale zájem vzbuzuje už hrob jako takový, jeho výbava, lidské ostatky spolu s prostorovými vlastnostmi, které – jako komplex uložený záměrně a v jeden moment – skýtají soubor v archeologii jedinečných  informací o dávno minulé společnosti. Přehled neolitických hrobů a nekropolí v českém prostředí kompletně zpracovala Marie Zápotocká (1998). Jedná se o jednu z jejích stěžejních prací, založenou na katalogu neolitických pohřbů a rozboru tří mladoneolitických pohřebišť, která zároveň shrnuje poznatky o problematice pohřebního ritu v českém neolitu. Díky rozsáhlé stavební činnosti v posledních dvou dekádách se tuto pramennou základnu podařilo rozšířit jak v rovině samostatných hrobů na sídlištích, tak i částí pohřebišť. Výzkum na obchvatu Kolína přinesl několik hrobů a situací s pozůstatky lidských jedinců z období neolitu, které stojí za pozornost nejen pro svou polohu ve vícenásobném rondelovém areálu nebo těsně v jeho blízkosti, ale i pro jejich rozdílný charakter. Jejich význam v kontextu neolitu v Čechách a některých rondelových lokalit je předmětem této stati.

Rozsáhle pojaté experimenty se zpracováním metabazitu typu Jizerské hory (vrtání, štípání, řezání, broušení) nás upozornily na jeho vlastnosti. Ty nejsou v souladu s názory na zpracování této suroviny v tzv. dílnách. Ke štípání, rozbíjení a odlamování naříznuté suroviny je třeba velká síla. Čím větší polotovar/ nástroj, tím větší je nutná síla k jeho zhotovení, a to i při broušení. Naopak, vrtání není silovou technologií a není možné, že by artefakty s rozbitým otvorem známé ze sídlišť vznikaly při vrtání. Pouhým rozlámáním původního nástroje mohly ale vznikat nástroje kratší (po vybroušení nového ostří), nebo otloukače. Ty jsou však dle našich pokusů příliš malé (lehké) na štípání velkých kusů suroviny. Jejich pracovní stopy zjištěné experimentem nejlépe odpovídají piketáži brusů nebo mlýnů. Na sídlištích je patrná snaha vyštípat z nástrojů polámaných používáním použitelné polotovary středních, ale hlavně malých nástrojů. Zdá se, že dílna je spíše fenoménem posouvajícím se prostorově. Štípání proběhlo hlavně v těžebních areálech v horách, tvarovací broušení a řezání na speciálních místech v nížině mimo sídliště, vrtání na sídlištích, stejně jako ostřící broušení a řezání krátkým řezem.

Říční archeologie se jako okrajová disciplína vyvíjela v různých zemích odlišně a přinášela proto také odlišné výsledky. Zatímco zejména v západních zemích docházelo ve 20. století k významným objevům říčních nálezů, na základě kterých byly stanoveny nové metodické přístupy, v České republice stála říční archeologie spíše v pozadí. Předkládaný článek má za úkol přiblížit čtenářům vývoj říční archeologie na našem území na příkladu řeky Moravy a zároveň v kontextu případových studií z okolních zemí.

W roku 2009 w Muzeum Nadwiślańskim w Kazimierzu Dolnym powołano do życia nowy terenowy oddział Grodzisko Żmijowiska. Jego zadaniem była trwała opieka na położonym w miejscowości Żmijowiska w zachodniej części Województwa Lubelskiego wczesnośredniowiecznym zespołem osadniczym z końca IX – początków XI wieku, składającym się z reliktów małego gródka obronnego i dwóch osad towarzyszących. Zgodnie powszechnie przyjętymi europejskimi zaleceniami dotyczącymi zarządzania dziedzictwem archeologicznym, zawartymi w Międzynarodowej Karcie Ochrony i Zarządzania Dziedzictwem Archeologicznym ICOMOS z 1989 r. i Europejskiej Konwencji o Ochronie Dziedzictwa Archeologicznego z 1992 r.,1 opieka ta realizowana była poprzez wykupienie terenów, na których położone jest stanowisko, jego badanie, przystosowanie do publicznego udostępniania oraz prowadzenie działalności edukacyjnej na temat jego wartości kulturowej i naukowej.

Práce přispívá k poznání produkce polotovarů seker z metabazitu typu Jizerské hory dvěma způsoby. Cílem bylo povrchovým sběrem v místech neolitické těžby získat originální polotovary a analyzovat jejich délku. Následně na stejných místech najít surovinu k realizaci experimentu, kterého se účastnil i specialista na zpracování silicitů. Štípání a otloukání artefaktů probíhalo přímo v Jizerských horách (fáze a), dále se surovinou přemístěnou mimo Jizerské hory (fáze b) a již jen piketáž vyrobených polotovarů (fáze c). Výsledkem byly úštěpy různých velikostí a délek porovnatelné s originálním odpadem z těžebních areálů i tzv. dílen v nížině.

Technologie broušení je pro neolit typickou a často ji bereme bez povšimnutí jako dobře poznanou, protože je finální a dobře patrnou úpravou kamenných broušených seker a teslic. Při tvarování nástrojů ale nemůžeme zjistit dosah použití řezání ani využití přirozených tvarů suroviny, protože ty jsou broušením překryté. Máme tak tendenci upřednostňovat význam štípání polotovarů při tvarování nástroje. Při zde uvedených pokusech (obr. 1) jsme výběr suroviny řídili její kvalitou, což je v případě metabazitu typu Jizerské hory nutné. Mnohé kusy nebyly dále upravitelné štípáním a proběhlo hned broušení. Nebo bylo broušení provedeno po odříznutí nepotřebného kusu materiálu. K řezání byly použity pískovcové pilky, které se dochovají na neolitických sídlištích výjimečně, ale osvědčily se. Broušení velkých seker (délky okolo 30 cm) vyžadovalo brusy větších rozměrů (délka přes 40 cm), než představují drobné jemnozrnné brousky hojně nalézané na sídlištích. Malý počet brusů je však doložen. Možná, že ty, co chybějí, byly skartovány použitím pískovce (brusivo, menší brousky?) na sídlišti, nebo existují polisoáry mimo sídliště.

Práce se snaží rekonstruovat výrobní řetězec mramorových náramků z období neolitu na základě starších i nových poznatků z těžebních polí na Bílém kameni u Sázavy a z dokladů jejich výroby na sídlištích. Dále navrhuje řešení vrtání mramoru vrtákem ze stehenní kosti hovězího dobytka a dokládá jeho proveditelnost několika úspěšnými pokusy.

Rozsáhlé pokračování pokusů potvrdilo jako nejpravděpodobnější použití válcového kostěného vrtáku při vrtání otvorů kamenných broušených nástrojů neolitu. Vrták stejné konstrukce byl použit i pro škálu surovin moravského eneolitu. Potvrdilo se výjimečné postavení metabazitu typu Jizerské hory v jeho zpracování a jeho odlišnost od snadněji zpracovatelných surovin eneolitu. Ukázala se výjimečnost jadeititu při jeho zpracování.

V poslední době se stále častěji objevují studie týkající se nových lokalit dokládajících lov ve starém paleolitu na území Evropy. Ačkoli dnes již zpravidla není o této schopnosti předneandertálských populací pochybováno, je otázkou, kolik skutečných dokladů lovu vlastně existuje a nakolik se jedná o v podstatě nepodložené (byť v některých případech poměrně pravděpodobné) domněnky. Následující článek představuje nejčastěji uváděné lokality, které mají dokládat lovecké aktivity lidí v evropském starém paleolitu, a na základě dostupné literatury je rozebírá.

Publikace vydaná v britskén nakladatelství Oxbow Books si klade za cíl čtenáře seznámit se životem staropaleolitických obyvatel Evropy, a to možná trochu odvážným a zcela jistě neotřelým způsobem. Autor totiž namísto klasického popisu lokalit, nálezů štípané industrie nebo antropologického popisu tehdejších lidí rozdělil knihu do jednotlivých kapitol obsahujících roční období. Na příkladu jara, léta, podzimu a zimy tak čtenáři předkládá úskalí tehdejších lovců a sběračů a možnosti, jak mohli tyto svízele překonávat.

Publikování zdechovického pohřebiště splatilo jistý dluh minulosti, kdy se o pohřebišti sice vědělo, ale při různých zásazích, které ho v uplynulém století ničily, zůstalo blíže nedokumentované. Teprve výzkumem z roku 2013 se kolektiv autorů z Muzea východních Čech v Hradci Králové zasloužil o v podstatě první podrobný popis lokality a nálezové okolnosti zasazené do kontextu širšího okolí Zdechovic a pomohl tím doplnit naše znalosti o pohřbívání na přelomu raného a vrcholného středověku ve východních Čechách.

Práce Jany Čižmářové vznikla v rámci 80. výročí výzkumu významné moravské nekropole z doby laténské v Brně-Maloměřicích. Zároveň se jedná o doprovodnou recenzovanou publikaci k nové výstavě Moravského zemského muzea otevřené 10. listopadu 2021. Jejím cílem je přehledná a srozumitelná prezentace dosavadních zjištění nejen odborné, ale i širší laické veřejnosti.