Ročník 14 (2012)

Oblast severní Dalmácie je ojedinělou kombinací prezentace movitých i nemovitých archeologických památek. Představuje regionální i úzce specializovaná muzea, ale také pozůstatky samotných staveb v krajině. Poukazuje také na dobu jejich vzniku a spjatá specifika. Článek je výběrem několika nejzajímavějších typických lokalit. Některé ze způsobů prezentace nám mohou být inspirací, ale i varováním.

Toto je příběh jednoho pozoruhodného muzea. Muzea jsou různá – ta velká, kamenná, většinou v honosných historických budovách, kterými procházejí návštěvníci od jedné expozice ke druhé. Pak jsou i muzea menší, některá i v modernějších objektech. Tyto instituce mají nejen vzdělávat, ale měly by rovněž přinášet určitý pocit uspokojení, pocit užitečně stráveného času. To se ale vždycky nedaří. Tím více pak zaujme muzeum, které jak svým exteriérem, tak i interiérem návštěvníka doslova ohromí a zanechá v něm déletrvající dojem. A pocit, že čas, který jsme návštěvě věnovali, nebyl zbytečný, že přinesl poučení, zábavu i rozptýlení. Takových muzeí není však bohužel zatím mnoho. Jednomu, které splňuje ta nejpřísnější kritéria, je věnován tento příspěvek.

Článek vychází z autorčiny diplomové práce s názvem „Archeologie a veřejnost – vztah vědního oboru a laické veřejnosti“ a představuje výsledky dvou největších průzkumů veřejného mínění v ní obsažených. V závěru pak definuje postupy a cíle, o jejichž dosažení by měla česká archeologie usilovat, aby se současná situace na poli vztahu archeologie a veřejnosti znatelně zlepšila.

Cílem článku je připomenout si archeologické expozice Národního muzea (dále jen NM) v hlavní budově na Václavském náměstí od zpřístupnění jeho sbírek v roce 1893. Nedostatek obrazové dokumentace pro přelom 19. a 20. století nahradil bohatý archivní materiál, kde zůstala v množství zápisů, poznámek, dopisů úředních i osobních zachycena doba tvorby první expozice v nově otevřené budově NM.

Muzeum Českého ráje v Turnově zajišťuje výkon archeologické památkové péče v části Libereckého kraje. Jde o příspěvkovou organizací Libereckého kraje s 24 zaměstnanci, z toho je 7 vysokoškoláků s odbornostmi archeolog, etnograf, historik, historik umění, mineralog geolog a speciální pedagog. Archeologické pracovišti má dva stálé zaměstnance (archeolog, terénní technik); podle potřeby jsou doplňováni o smluvní externí pracovníky.

Příspěvek se zabývá přehledem dosavadních názorů na rekonstrukci neolitických domů. Navazuje na klasické představy ze šedesátých let minulého století. Upozorňuje na nové poznatky především nálezů dřevěného roubení neolitických studní, kde jsou doloženy relativní vyspělé tesařské techniky spojování dřevěných prvků staveb. Autoři předpokládají, že podobné techniky se musely projevit i na stavbách neolitických domů. Z této téze vychází jejich 3D rekonstrukce a vizualizace staveb.

Na počátku 21. století archeologie Čech, Moravy a Slezska prožívá pro svoji prezentaci veřejnosti období kolísání mezi tradiční muzeologií a přístupem „public archaeology“. První z nich se sám cítí být v problémech (Stránský 2005, Šebek 2008), druhý se ale ještě neetabloval. Archeologie ztrácí na atraktivitě ve srovnání s jinými obory. Přitom ekonomická náročnost práce s jejími prameny je vysoká, potřebovala by tedy získat zájem veřejnosti. Nálepkováním „první“ a „druhá“ archeologie se snaží právo na existenci odvozovat z vědecké linie a péče o kulturní dědictví. Pro autora této stati se po jeho osobních zkušenostech1 zdálo být nejlepší učinit místo zobecňujícího a teoretického psaní a bezúčelného povídání na konferencích konkrétní pokus o jedno možné řešení, a to realizaci2 Archeoparku pravěku ve Všestarech. Cílem této stati je pokusit se postihnout důvody, proč je takové řešení (jako jedno z možných) aktuální.

Příspěvek se zabývá počátky pěstování zrnin. Opírá se o inspirativní práce věnované počátkům domestikace 1 a pěstování obilnin (např. Beneš 1987; Henry 1989; Bar-Yosef, O. – Belfer – Cohen A. 1992; Bar-Yosef – Meadow 1995; Bar-Yosef 1998; ad.). Změna potravinových zdrojů přibližně před 20 000 lety byla pravděpodobně vyvolána změnou prostředí, způsobenou klimatickými změnami. Lidé začali proto také zhotovovat oproti loveckým pospolitostem jiné typy kamenných štípaných nástrojů (Bar-Yosef 1998, 161).2 Zmizely velké druhy pleistocénních stádních zvířat. Člověk se musel díky užití nových technologií zaměřit také na dostupnou energii bylinného původu.

Tématem článku je záhada leváctví z hlediska evoluce člověka. Jsou zde diskutovány argumenty některých z hlavních teorií, které se tento fenomén snaží objasnit. Text seznamuje i s možnostmi, které mají badatelé k dispozici, pokud chtějí vystopovat konkrétní lateralitu u prehistorických populací.

Článek pojednává o vztahu hradby a člověka v raném středověku střední Evropy. Podstatou je srovnání tělesných rozměrů člověka a obranné funkce hradby, což je demonstrováno na rekonstrukcích dobře zdokumentovaného opevnění velkomoravského hradiska Pohansko u Břeclavi. Při tvoření rekonstrukce nálezové situace nelze opomínat rozměry a fyzické možnosti lidského těla. Kromě tělesných parametrů by měl tvůrce rekonstrukce opevnění respektovat funkčnost prvku a jeho efektivitu.

Článek pojednává o vztahu hradby a člověka v raném středověku střední Evropy. Podstatou je srovnání tělesných rozměrů člověka a obranné funkce hradby, což je demonstrováno na rekonstrukcích dobře zdokumentovaného opevnění velkomoravského hradiska Pohansko u Břeclavi. Při tvoření rekonstrukce nálezové situace nelze opomínat rozměry a fyzické možnosti lidského těla. Kromě tělesných parametrů by měl tvůrce rekonstrukce opevnění respektovat funkčnost prvku a jeho efektivitu.

Barevnost keramiky je považována za jeden ze znaků umožňující interpretaci specifických rysů aplikované technologie výpalu. Výsledky experimentálních výpalů v konstrukci dvoukomorové vertikální hrnčířské pece podle nálezu z Brčekol (okr. Chrudim) ukazují překvapivou variabilitu barevných schémat. Výpal, který se stal předmětem tohoto článku, způsobil všechna základní barevná schémata na řezech keramiky: homogenní červené a světlé červené stíny, tmavá jádra se světle zbarvenými okraji a naopak, ostré i pozvolné přechody mezi barevnými vrstvami. Výsledky demonstrují potenciál všech základních typů vypalovacích zařízení, které můžeme předpokládat v kontextu prehistorických a protohistorických společností Evropy, vyprodukovat všechna základní barevná schémata na řezu keramiky.