Ročník 21 (2019)

The results of the Monoxylon 1 and 2 expeditions (Tichý 2016) did not confirm any importance for sea currents in sea navigation with simple types of crafts of the Neolithic level. Rather the opposite, the expeditions stressed the importance of wind and waves. The influence of sea currents is supposed as very important by both earlier (Nikolov 1990, Korfmann 1988) and newer publications (Papageorgiou 2014). The exception is the work of C. Broodbank (2000, 93-94) who sees sea currants as one of many factors such as the strength of the wind. This article presents the results of 19 months of recording of conditions modelled from weather forecasts in the Eastern Mediterranean from February 2018 to September 2019, i.e. at the time of the preparations for the Monoxylon 3 expedition and after it. The main aim was to compare the forecast with the actual weather conditions experienced at sea during both the survey voyage of June 2018 and the expedition in May and June 2019. On the basis of the findings the article discusses the possibility of using the data for creating a notion on sea conditions in the Neolithic.

Hliněná podlaha je odedávna typickou součástí vesnického domu. Důvodů je bezpočet, od snadné údržby, levné výroby až po zadržování tepla nebo ochranu před vlhkostí. Ve skanzenech se setkáváme téměř výhradně s fenoménem hliněné podlahy, doslova natřené na pochozí plochu. Málokdo však dnes již ví, jakým způsobem se taková podlaha ještě donedávna běžně vytvářela, upravovala a jaký informační potenciál o životě našich předků v sobě skrývá. Malé muzeum v Dolním Němčí na Uherskohradišťsku spravuje již více než dvacet let místní obyvatelka paní Ježková. Mimo jiné zde vytvořila a po celou dobu upravuje hliněnou podlahu, a to podle zvyků, které převzala od své matky a babičky. Jedná se v podstatě o neřízený experiment. Postup, který zde popisujeme, jsme následně ověřili studiem mikrostratigrafie. Tímto způsobem jsme schopni porovnat, nakolik se liší postupy dokumentované historicky od těch, které jsme schopni detekovat z archeologického záznamu. Otevírá se zde nová část diskuze o potenciálu antropogenních sedimentů v kontextu středověké archeologie.

Svým článkem navazuji na práci Roberta Trnky publikovanou v Živé archeologii (REA) 18, kterou rozšiřuji svým návrhem kuželové vrtací korunky pracující ve vodní bázi s volným abrazivem.

Experimentální archeologie a popularizace archeologie se staly nedílnou součástí archeologického bádání. Odlišný vývoj v různých zemích a regionech vedl k velké diferenciaci pracovišť, která se věnují popularizační a experimentální činnosti. Při vytváření těchto center hraje klíčovou roli kulturně-historické pozadí prostředí, kde vznikají a především primární účel. Autorka uvádí na příkladu tří archeologických parků z České republiky, Finska a Srbska propojení experimentální archeologie v různých formách. V závěru je diskutován význam těchto experimentálně-popularizačních aktivit pro moderní archeologii.

Stať prezentuje pokračování experimentu vrtání kamene s použitím brusiva připraveného pomocí drtičů. Po počátečním experimentu s měděným vrtákem (Tichý 2018) typu, který vyvinul J. Fieger (v tomto svazku), popisuji zde sérii tří pokusů. Cílem bylo použít typ vrtáku odpovídající neolitu. V prvním pokusu to byl vrták z rohoviny (jak navrhl J. Fieger, v tomto svazku), nově autorem této stati ve druhém pokusu vrták z kosti jelena, ve třetím ze srny. Pokusy potvrdily, že i při vrtání válcovitým kostěným vrtákem vzniká kónický vývrtek srovnatelný s neolitickými originály. Kostěný vrták ubývá dvakrát pomaleji než vrták rohovinový. Vnitřní průměr vrtáku je třeba uchovat ve stálém průměru. K tomu dobře slouží pískovcový výstružník. Důležité je, že kost metakarpu vysoké zvěře používaná v pravěku např. i k výrobě šídel představuje materiál reálněji dosažitelný v neolitu v porovnání s rohovinou. Jako brusivo byl používán při pokusech křemen, silicit a jaspis. Z nich nejnižší výkon měl silicit, nejdostupnější je křemen. Použití ostrohranného křemene jako brusiva tak nadále zůstává pravděpodobné. Archeologické nálezy křemenných valounů a drtičů na neolitických lokalitách jsou s tím v souladu.

Druhé tisíciletí před naším letopočtem můžeme nepochybně považovat za revoluční, minimálně co se týče plavby ve východním Středomoří. Jednalo se o období, kdy nastal přerod těch nejprimitivnějších forem plavidel – dlabaných lodí, kůží potažených člunů a primitivních vorů – ve skutečné flotily námořních lodí, obchodních i válečných. Kdo a kde poprvé skasal plachtu a ulevil tak unaveným rukám veslařů? Byl to obchodník, pirát, či snad dobrodruh? Převládala touha po objevování nových světů, majetku, nebo spíše obraně? Jak tyto plachty vypadaly? A jak vlastně fungovaly? Toto dramatické období nám zanechalo spoustu indicií v podobě maleb, vraků nebo i písemných zmínek. Dokážeme z nich však získat přesvědčivé odpovědi na všechny naše otázky?

Záchranný archeologický výzkum z roku 2013 odhalil komponenty datované do období kultury nálevkových pohárů a kultury únětické. Kromě zahloubených objektů, obsahující datovatelné nálezy, byly odkryty půdorysy tří dochovaných nadzemních konstrukcí dlouhých domů. Otázkou je, které komponentě přiřadit uvedený nález dlouhých domů. Následující příspěvek zahrnuje úvahy o podobě a chronologickém zařazení archeologických komponent reliktů nadzemních konstrukcí.

V rámci diplomové práce se autor článku snažil vytvořit vlastní algoritmus pro výpočet fragmentarizace keramiky a aplikovat jej na sídlištní materiál. Jako každá myšlenka se i tato vyvíjela a s tím přišla i potřeba celý systém zpřesnit a vylepšit, aby byl jednoduše aplikovatelný v praxi a byl přesný v největší možné míře. K vylepšení stávajícího algoritmu posloužilo experimentální rozbíjení keramiky, které bylo především důležité pro konkrétní posouzení, do jaké míry jsou archeologické soubory v objektech sekundárním odpadem a jaké další kategorie velikostí zlomků v nich scházejí. Příspěvek si pokládá za cíl předložit vlastní algoritmus pro stanovení fragmentarizace keramiky a jeho pomocí porovnat soubor experimentálně rozbité keramiky s reálným archeologickým souborem a toto srovnání využít pro posouzení formačních procesů pravěkých souborů.

Zahloubené stavby z raného středověku jsou poměrně častým druhem nálezu při archeologickém výzkumu, kterému byla dříve věnována velká pozornost. A to především starším fázím osídlení slovanským etnikem. Ačkoliv vývoj tohoto typu staveb trvá více jak 600 let, doposud nevznikla typologie těchto objektů. To může být způsobeno jejich velkou podobností v nálezovém stavu. V současnosti se stále setkáváme s nálezy zemnic či polozemnic s pecí a obsahem slovanské keramiky. Ty jsou často pouze označeny za slovanskou polozemnici, případně přesněji datované prostřednictvím předmětů nalezených uvnitř. V tomto článku je věnována pozornost několika polozemnicím z 10.–11. století a variabilitě možností jejich rekonstrukce. Jako předloha článku slouží bakalářská práce (Špaček 2018).

Příspěvek prezentuje experiment, který byl proveden v rámci předmětu experimentální archeologie na Univerzitě v Sheffieldu. Jeho hlavním cílem bylo najít možnou cestu k tvorbě  autentického skalního umění podle nálezu kamene z Ecclesall Wood v severní Anglii.

Článek o možnosti použití infračervené a ultrafialové fotografie jako metody vhodné pro potřeby dokumentace archeologických nálezů. Popsány jsou způsoby použití, rozdíly proti klasické fotografii, výhody a nevýhody, možnost propojení s metodou RTI.

Cílem příspěvku je seznámit širší odbornou veřejnost s podobou pohřbívání na území Olomouce v průběhu mladší doby hradištní.

Využití 3D rekonstrukcí představuje pro muzea atraktivní možnost, jak za použití moderních počítačových metod představit vývoj lidských obydlí nebo i jednotlivých artefaktů. Pomocí interaktivních metod prezentace není návštěvník odkázán pouze na statické obrazy, ale může si exponáty detailněji prohlédnout dle vlastního uvážení. Příspěvek se věnuje výstavě,  která byla z velké části založená právě na 3D rekonstrukcích.

Článek popisuje sbírku broušené industrie uložené v Městském muzeu Nový Bydžov a její zařazení do kontextu osídlení okolí Nového Bydžova. Doklady osídlení Novobydžovska máme z dob neolitu, kdy vznikala první archeologicky doložená sídliště vázaná na poříčí Cidliny. Součástí je i popis polotovarů kamenných broušených nástrojů uložených v městském muzeu, které byly nalezeny ve zkoumané oblasti. Mezi polotovary se nachází také depot broušené industrie pocházející z Chudonic, proto není opomenuta ani problematika depotů datovaných do kultury s vypíchanou keramikou.

V tomto článku bychom čtenáře rádi seznámili se zajímavým nálezem lidských ostatků, k němuž došlo v rámci ZAV D11 na trase pokračování stavby dálnice D11. Jednalo se o ostatky příslušníka německé armády (Mazáč 2018, 175), která se počátkem května 1945 stahovala od severu (Jaroměř, Smiřice) směrem k Hradci Králové.

Se stále rychlejším rozvojem moderních technologií na poli terénní geodézie se zvětšuje i možnost jejich používání pro účely archeologie. V posledních letech navíc dochází i k větší a větší dostupnosti celé řady různých geodetických přístrojů, které tak jsou již poměrně snadno dosažitelné (zvláště pak ve smyslu nutných technických znalostí) i „běžným  uživatelům“. Stav a způsob lokalizace některých archeologických situací je nicméně stále v řadě případů neuspokojivý či nedostatečný, občas dokonce tristní. Zároveň se pak,  vzhledem ke stále narůstajícímu množství záchranných archeologických výzkumů, objevuje nutnost rychlého a pokud možno přesného prostorového zaměření jednotlivých lokalit a nálezů. Následující řádky pak nepředstavují žádnou metodu lokalizace, která by byla z pohledu geodézie nová nebo převratná, přesto ale nemusí být, k jejich škodě, některými badateli a/nebo institucemi využívána.

V souvislosti se záchranným archeologickým výzkumem budoucí trasy dálnice D11 vyvstala otázka způsobu zpracování získaných dat. Vzhledem k předpokládanému objemu dat se ideálním prostředkem jevily geodatabáze. Z několika možností řešení byla vybrána víceuživatelská geodatabáze v softwaru ArcGIS. Článek tak představí možnost jejího využití, její klady a zápory. Zmíněna bude i možnost využití pro další archeologické výzkumy různých rozsahů.

Recenze se bude týkat monografie M. Kuny a A. Němcové, která byla publikována v roce 2012. Komplexní rozbor lokality z pozdní doby bronzové v Roztokách u Prahy přinesl zajímavé vhledy do metodiky práce s archeologickým materiálem a beze sporu stojí za to se nad ním pozastavit. Tento článek nabídne příznivcům postexkavační problematiky shrnutí publikace, která nabízí zajímavý pohled ve vyhodnocování archeologického materiálu.