Ročník 13 (2011)

V létě roku 2009 nalezl Petr Šída na odkrytých profilech stavby pražského okruhu 514 u Lochkova velké množství opracovaných kamenných valounů hlásících se svým vzhledem do okruhu staropaleolitických drobnotvarých industrií.

Článek se zabývá nehtovitým škrabadlem, které bylo v roce 2009 nalezeno při poklesu vody na břehu Sečské přehrady (okr. Chrudim). Prostřednictvím fiktivního příběhu, jehož osou je toto škrabadlo, jsou zde popsány různé aspekty života mezolitických lovců a sběračů.

Článek se skládá ze dvou částí. První stručně shrnuje dosavadní poznatky o neolitické štípané industrii v Čechách. Druhá část představuje praktické použití čepelové techniky na třech nejpoužívanějších neolitických surovinách Čech (silicit glacigenních sedimentů, bavorský deskovitý rohovec typu Abensberg-Arnhofen, křemenec typu Skršín). Především jsou sledovány rozdíly při těžbě čepelí, způsobené odlišnými výchozími formami jednotlivých surovin (hlíza, deska, blok). Postup jejich zpracování je názorně představen pomocí detailní fotografické dokumentace.

Jednu a tu samou věc lze vnímat z různých úhlů pohledu. Je tomu tak i v případě kamenných artefaktů. Co někdo může považovat za nezajímavé kamení, je pro jiného užitečný materiál pro studium naší minulosti.

Autor věnoval příspěvek objevům nových výchozů silicitových surovin kamenné štípané industrie především v oblasti jihozápadní části okresu Znojmo v katastrech Vranov nad Dyjí, Vratěnín, Mešovice, okr. Znojmo, a Luden u dolnorakouského města Raabs an der Thaya. Hmotu lze definovat jako křemičité zvětraliny, nebo rekrystalizované křemité pískovce a silicitovou krustu charakteru rohovců až chalcedonů a opálů.

Kámen má své nezastupitelné místo v historii lidského rodu. Po dlouhá tisíciletí byl základní surovinou pro výrobu nástrojů každodenní potřeby. V průběhu dob byly obyčejné valouny křemene, používané v nejstarším paleolitu pro přípravu prvních hrubých artefaktů, vystřídány surovinami, jejichž vyšší kvalita umožňovala rozvinout technologické dovednosti pravěkých výrobců a dosáhnout stále progresivnějších forem kamenných nástrojů.

Oblast Českomoravské vrchoviny, jejíž součástí je i okres Havlíčkův Brod, je v očích mnohých archeologů místem, které nebylo v pravěku osídlené a na archeologických mapách je často zobrazované jako bílé. Do literatury se postupně nálezy z této oblasti prosazují, ale pouze v mizivém počtu.

Na základě příkladů nejvýznamnějších či nejlépe poznaných lokalit (francouzského Jablines, belgického Spiennes, polských Krzemionok a německého Lousbergu) se příspěvek snaží v základních rysech přiblížit široké a rozmanité téma, jakým je neolitická a eneolitická těžba pazourku. Ve stručnosti se dotýká otázek prospekce, těžebních objektů, těžebních nástrojů, dílen a socioekonomických aspektů těžby. Vrací se také k etnoarcheologickému výzkumu Anne-Marie a Pierra Pétrequinových na Nové Guinei, kteří zde ještě stihli zaznamenat reálný svět lidí ve věku broušeného kamene.

V Krumlovském lese se nacházejí jedny z největších těžebních areálů v Evropě. Rohovce nejspíš jurského stáří přemístěné do třetihorních štěrků tu byly hloubkově tíženy od počátku mezolitu do konce doby halštatské. V průběhu tohoto dlouhého období došlo k proměnám technik těžby, technologie zpracování surovin, šíření produktů i samotného smyslu těžby. Od sklonku eneolitu se praktické funkce těžby zcela vytratily ve prospěch významů čistě společenských a symbolických.

Pazourkové sekery představují zvláštní fenomén kamenné štípané industrie ve východní části střední Evropy v eneolitu a starší době bronzové. I když nebyly produkovány nositeli kultury zvoncovitých pohárů, objevují se v Čechách vzácně jako milodar v jejich hrobové výbavě.

Hrnčířská pec z Brčekol patří k jednomu z několika desítek dokladů těchto zařízení z našeho území datovaných do doby laténské. Z důvodu experimentálního výzkumu technologie výpalu keramiky byla v Centru experimentální archeologie ve Všestarech postavena replika této pece.

Autor vysvětluje obrazce na planině Nazca jako upravené pracovní plochy, vzniklé při výrobě provazů a sítí. K pracovním plochám přilehlé obrazy zvířat a různých symbolů jako loga sdružených výrobců.

Le Grand-Pressigny se nachází ve Francii, v malebném prostředí jižního Touraine a muzeum zde zaujímá strategickou polohu bývalého hradu nad obcí, na vyvýšeném skalním ostrohu obtékaném řekou Claise. Po více jak dvouleté stavební odmlce se 20. září 2009 Muzeum pravěku le Grand-Pressigny představilo veřejnosti v nové podobě, vzdávající v prvé řadě hold pazourku, díky němuž nabyla zdejší oblast v pravěku mimořádného významu a v moderní době mezinárodního věhlasu.

Recenzovaná publikace, jejíhož vedení se ujali Anne Hauzeur, Ivan Jadin a Cécile Jungels, si vzala za cíl sumarizovat dosavadní bádání o starém neolitu Belgie, k čemuž Valonsko-bruselská federace využila nově nabyté sbírky Louise Éloye (1918–2002). Éloy byl namurský elektrotechnik a amatérský sběratel, jeho jméno si zasvěcení nejčastěji vybaví v souvislosti se skládankami štípané industrie. Tento muž během svého života získal 14 654 artefaktů spadajících do období od paleolitu po dobu římskou a pocházejících nejenom z výzkumů, kterých se osobně účastnil, ale i ze směny či koupě. A právě jeho celoživotní dílo (jeho „Cabinet d’amateur“) na jedno místo přivedlo přední odborníky, kteří dostali možnost vyjádřit se a své závěry prezentovat nejenom knižně, ale i prostřednictvím dočasné výstavy „5000 ans avant J.-C. La grande migration?“, která proběhla v Musée de la Prehistoire en Wallonie.