Ročník 25 (2023)

Text shrnuje současný stav poznání pyrotechnologických zařízení určených k výpalu keramiky ve starší době římské v Čechách a naznačuje, kterým směrem je možné se ve studiu tohoto procesu vydat. Vzhled tehdejších hrnčířských pecí (či jiných zařízení) mohl být poměrně pestrý, archeologickému zkoumání však řada z nich (ohniště, mělké milíře, zařízení bez zjevné konkrétní funkce) uniká. Jednou z relativně dobře poznaných možností výpalu je jednokomorová horizontální pec z Roztok u Prahy. Pec tohoto typu byla experimentálně napodobena a provedený výpal potvrdil, že takové zařízení je vhodné zvláště pro výpal jemné stolní keramiky, jejíž povrch je ve starší době římské obvykle černě leštěný.

Článok predstavuje experimentálnu štúdiu zameranú na mikroskopické znaky fragmentarizácie kostí a ich systematickú odlišnosť v závislosti na zachovaní kosti type pôsobiacej sily. Prezentovaná štúdia nadväzuje na pôvodný experiment napodobňujúci efekt kamennej laviny na kumuláciu zvieracích kostí v rôznom stave zachovania. V článku je bližšie popísaný nadväzajúci vlastný experiment modelujúci zámernú fragmentarizáciu zvieracích kostí človekom, kterého úlohou bolo existujúcu zbierku experimentálne fragentarizovaných kostí rozšíriť, doplniť pôsobenie iného druhu dynamickej sily a zohľadniť dalšiu premennú vplývajúcu na priebeh fragmentarizácie a vznikajúce znaky, a to pritomnosť okostice. Tento experiment bol zameraný na vytvorenie analógie pre materiál pochádzajúci z mladopaleolitickej lokality Pavlov I (okr. Břeclav) z čoho vychádzalo aj jeho detailné nastavenie a použitý materiál. Mikroskopická analýza prostrednictvom elektrónovej a svetelnej mikroskopie ukázala konzistenciu vo vznikajúcich znakoch pro porovnaní s predošlými experimetmi a dobrú koreláciu s makroskopickým hodnotením. Keďže zhodné znaky boli popísané a na vzorkách archeologických, predstavuje tak prezentovaná práca základ pre ďalší rozvoj mikroskopického hodnotenia fragmentarizácie kostí na archeologických lokalitách nie len paleolitického pôvodu.

Uvedený projekt spojuje téma archeologického experimentu, při němž bylo snahou navázat na zaniklé starověké cesty, které spojovaly dnešní oblast Pasohlávek (zaniklý Mušov) – tedy římskou vojenskou pevnost – s táborem Carnuntum. Cílem tohoto experimentu bylo vyzkoušení dobového vybavení, jeho výdrž a hlavně zátěž na řískou vojenskou obuv. Byla sledována především míra poškození vojenské obuvi, velikost dané deformace a opotřebení povrchu bot. Pro tento experiment byly vybrány dva typy vojenské obuvi: caliga (pl. caligae) a calceus (pl. calcei) Jedná se o nejrozšířenější druh vojenských bot dané doby. Kromě hlavní cesty, která je zmíněna výše, experiment probíhal mezi lokalitami Brno-Modřice a Hradisko u Mušova. Zároveň byla snaha experienciálně ověřit funkčnost predikovaných tras doloženými archeologickými nálezy a topografii terénu. V závěru experimentu byla získána data, která jasně doloží, jestli tato vojenská obuv mohla sloužit k dlouhým vojenským pochodům a zda docházelo k ižšímu, či většímu poškození přiušlé vzdálenosti. Repliky bot byly testovány při náročném počasí – dešti a velkém suchu.

Článek popisuje dílčí poznání (příprava domácích zvířat, využití katamaránu z velkých člunů, rychlost člunu s nákladem) učiněná již ve fázi přípravy expedice Monoxylon IV (která se uskutečnila v červnu a červenci 2023). Testování nově postaveného plavidla probíhalo v dubnu a květnu roku 2023 na přehradní nádrži Rozkoš. Výsledky platí pro klidnější vnitrozemské vody, ale jsou porovnány rovněž s výsledky expedice samotné. podnětem pro tento příspěvek jsou práce o dopravě zvířat na ostrov Kypr a jejich šíření v oblasti Egejského moře na počátku neolitu.